Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud wikipedie nekecá, AqME hrají už docela dlouho (od roku 1999), ale aktuální sestava je poměrně mladá a především pak kytarista a zpěvák počítají roky svého působení v kapele na prstech jedné ruky. Někde v poznámkách mám napsáno, že právě zpěv a kytara jsou tím, co mě na nové desce baví asi nejvíc a že jejich nápaditost a vzájemná souhra dělá album „Dévisager Dieu“ zajímavou a pestrou kolekcí více méně hardcorové muziky. Otázka návratu do historie tedy vyřešena, držme se věcí přítomných.

Jestli jste recenzi nakousli od konce a vrhli se primárně na klip, možná vás formální stránka trochu vyděsila, ale dřív, než začnete pochybovat o kapele nebo o mé soudnosti, uvedu věci na pravou míru. Ano, vizuální prezentace souboru není dvakrát šťastná, snaží se být hodně trendy a bohužel se nevyhýbají ani žánrovým klišé, což v určité míře platí i pro hudbu samotnou. Na mysli mám především celkem vlezlé refrény, které na některých místech působí poněkud samoúčelně a které hodně kontrastují se zbytkem skladby či celé desky. Naštěstí jich není moc a většina skladeb se drží přiměřené míry a přehnanými emocemi raději šetří. Za všechny vyzdvihuju „Pour le meilleur, le pire“.

Jako druhý problém bych viděl nijak neskrývanou šablonovitost skladeb, sice zdaleka ne všech, ale těch pár hitovek, které více či méně připomínají onen klip dole (nehledě k drobné výpůjčce úvodního riffu u P.O.D.), je šitých podle jednoho, univerzálně platného střihu. Rozhodně ale nepopírám fakt, že by AqME skladatelsky tápali, svou šablonu mají jasnou a tu naplňují s lehkostí a samozřejmostí, která není zcela obvyklá. Jen naprosto výjimečně lze zachytit pasáže, v nichž se hledá směr a píseň lehce tápe, ale zbytek alba je zahraný levou zadní a s přehledem.

Pomineme-li ale záležitosti módy a friendly přístupu, pořád nám zůstane mnoho látky k přemýšlení, a to je taky důvod, proč by nebylo na škodu se kapele věnovat pozorněji. Už jsem zmínil osmou skladbu, ale zajímavé věci se ději i jinde. Sedmá „L’homme et le sablier“ patří k nejlepším místům nahrávky, AqME se nebojí pohrát s konstrukcí skladby, oprostit se od zaběhlého schématu a pohrát si – s gradací, s posluchačem. Stejně tak umí zvolnit, přirozeně a funkčně. Není to nic převratného, ale v kontextu jinak energické a přímočaré desky jde o zajímavé zpestření, bez něhož by album bylo o hodně chudší. Podobně se to má i s pátou „Un appel“.

Už v úvodu jsem psal, že nejzajímavější z hlediska instrumentace mi přijdou kytarové party a projev vokalisty Vincetna, který – světe div se – umí celkem zpívat a v refrénech nemá problém s čistými hlasovým polohami. Většinou se ale drží klasického hardcorového řevu, který mi k muzice AqME sedí asi nejvíc a je to taky žánr, ze kterého kapela vychází. Drobná koketérie probíhá s metalem (booster kytary je spíš do metalu), ale třeba i s nu-metalem, ať už v úvodu několikrát zmíněné klipovky nebo v podání rytmiky na začátku „Au-delà de l’ombre“.

Ať už je to ale s žánrovým zařazením jakékoliv, jedno je jisté - „Dévisager Dieu“ je poměrně slušná deska stavějící především na energii a dravosti (v tomto ohledu výborná „Enfants de dieu“), ale pro mě bohužel rovněž na jisté šablonovitosti a předvídatelnosti, o které jsem psal výše. Té ale naštěstí není mnoho a jako celek album příjemně překvapuje.