Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aquilus - Griseus

AquilusGriseus

Ruadek12.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Velmi příjemný symfonický počin, kterému nechybí strhující nápady a je krásnou vzpomínkou ze starých časů. Mírně dolů jej sráží průměrná metalová nálož, která být o pár tříd lepší, bylo by album nevídaným dílem.

Kdo by to byl řekl, že se v australském Melbourne zrodí kapela, která oživí dávné doom metalové rytmy a pustí se do nefalšovaných velkých symfonických kompozicí. Pravdou je, že kdysi jsem podobně zíral na americké Agalloch, kteří zněli seversky a jaksi „evropsky“ a pocházejí přitom z Portlandu v Oregonu, z kraje oceánského teplého klimatu a suchého prostředí. Tedy žádné stopy pro doom metalovou zádumčivost a severský výraz. Za kapelou Aquilus stojí jediný člen – Waldorf, který s úspěchem zvládá veškeré nástroje a složité kompozice s radostí vytahuje i nad sedmnáct minut. A hudba je to skutečně zajímavá, ačkoli její level by mohl být časem ještě vyšší.

 

Griseus nabízí pestré plátno barev, výraziva a technik k tomu použitých. Více než zmiňované Agalloch připomene Aquilus starší díla Opeth. Z muziky čpí death metalová síra, metalové pasáže jsou valivé a temné. Co činí muziku Aquilus naprosto unikátní, je všudypřítomná symfoničnost. V případě Aquilus ale nemluvím o občasných klávesových hrátkách nebo hostujícím symfonickém tělese, které by kouzlilo pohádkové koláže. Tohle bylo zcela evidentně album složené jako velká symfonická báseň, kterou Waldorf doplnil o metalový kontrast. Album Griseus je založeno na bílých klapkách klavíru, orchestrálních smyčcích a vrstvení kláves. Opeth potom ještě více připomenou vybrnkávačky na akustickou kytaru, kdy si umělec bohatě vystačí jen se zvukem několika málo strun a vy budete vědět přesně, o čem mluví.

 

Kritizovat přesto musím, nakonec onu metalovou část desky. Jakmile se přitlačí na pilu a začne se valit metalový válec, jako by fungoval jen napůl. Srovnání s geniální vyvážeností Opeth, kdy vše je v ideálním kontrastu a poměru zde neplatí – v tomto případě to ale lze přijmout tím, že každá kapela má svůj styl. Ovšem když Opeth hrábli do strun a začali hrát death metal, každý riff byl dokonale vymyšlen a jejich metalový náboj měl smysl, důraz, melodiku. Tady Aquilus prohrává, metalová nálož je totiž nevýrazná – přestože má na albu v několika místech i nadprůměrné pasáže. Waldorf je větším příznivcem tklivých symfonických pasáží, melodii umí v náhlém napjatém tichu naznačit lépe klavírem než kytarou. Metal se v jeho podání pouze valí, nemá více než pár zapamatovatelných větších riffů, které by vytvořily unikátní i metalovou tvář kapely.

 

Co činí toto album klenotem mezi ostatními, je symfonický, nadčasově složený základ alba. Tohle není hypnotický valivý drone metal, není to ani gothická hopsačka plná sborů a patosu. Jako by se Aquilus vynořil odkudsi ze severských lesů, duch zjevený v mlze, tvořený kouřem spáleného černého dřeva. Zní jako mnoho starých band, které už neexistují nebo už přišly o svůj niterný půvab. Tuhle svůdnost cítím v každém melodickém motivu, kterých je na albu obrovský počet.

 

 

Velmi pozitivním dojmem působí i obal desky, k níž se starodávný obraz výborně hodí. Nezbývá tedy než se znovu ponořit do rozsáhlých kompozic a vtáhnout hudbu do sebe. Dle mého soudu je toto album vhodné pro dlouhé putování stmívajícím se lesem, pro místa bez civilizace, pro místa se svým zvláštním kouzlem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky