Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Årabrot - Rite of Dionysus

ÅrabrotRite of Dionysus

Jirka D.24.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Sozius PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Myslel jsem, že nakonec přesvědčím sám sebe a že první dojem jakéhosi nezáživného slabého cosi překonám. A že nová deska Årabrot naskočí. Bohužel nenaskočila.

Jak je to dlouho, co jsem si liboval nad deskou Of Darkness And Light? Rok a půl? Zhruba tak nějak… Tehdy mi celkem trvalo, než jsem se dostal k sepsání v podstatě velmi jednoduché pravdy, že ta deska je v podstatě velmi jednoduše skvělá. Årabrot utáhli otěže experimentálnějším stránkám své povahy, a naopak popustili uzdu v tom nejlepším smyslu přímočaré písňové formě, s níž jsme si náramně rozuměli a užili si spoustu hezkých chvil. Ostatně není třeba o tom psát víc, recenzi minulého alba máte ZDE a tam je celé mé tehdejší doznání.

 

Arabrot bandDoznání aktuální je složité a nevím si s ním rady. Všechno to, co se mi na předchozí řadovce líbilo, je pryč prakticky úplně a je potřeba hledat nové důvody, proč mít Årabrot rád a proč je obdivovat. Písničková forma? Není. Energie, drajv, svěží vítr v zádech? Kdepak, ani omylem. Experimenty jako za starých časů? Ani to bych neřekl. Jsou to stále Årabrot, stále jejich zvuk, jejich otisk, jejich naléhavost, ale tentokrát tvořená jiným způsobem.

 

Rite of Dionysus je primárně deska zamyšlená, zvláštním způsobem introvertní a mnohem víc připomíná osobní zpověď stvořenou v rámci jakési auto-terapie, než že by šlo v prvé řadě o hudební nahrávku určenou k poslechu někomu dalšímu. Temná, smutná, místy zlověstná, ale především uzavřená a stažená do sebe. Má být například taková Mother hudební skladba? Je tahle osobní modlitba něco, s čím by měl autor zahlcovat veřejný prostor? A má to stále ještě sílu, když to člověk slyší řekněme po dvacáté?

 

Zvuk desky je postavený velké míře na syntezátorech, elektronice a spíš než rockově rozpohybovat se snaží posluchače hypnotizovat, pohltit a uhranout. Do určité míry mi to připomíná přístup Wovenhand, který je mi velmi blízký, ale problém je v tom, že jen do určité míry. Zmínil jsem skladbu neskladbu Mother, ale budiž jí přáno, pokud by nebyly další. Úvodní I Become Light je z podobného těsta, tedy jakési nezáživné monotónní přešlapování, které by snad šlo omluvit rolí intra, nebýt toho, že má skoro pět minut. Plejáda omluv ale narůstá během poslechu a jen vzácně se dokážu naladit na podobnou vlnu, jakou se snaží rozpohybovat duo Årabrot. The Satantango můžu s klidným svědomím jmenovat jako příklad toho, jak bych si představoval silnou a pohlcující skladbu v tomto žánrovém ranku, žel je jich podobných málo.

 

Jako celek album plyne zvolna v rytmu jakéhosi posmutnělého valčíku (The Devil’s Hut) a vlastně ani nevím, jestli si klade ambice svého posluchače chytit a přitáhnout k sobě. Jestli je to album určené ven, nebo dovnitř. Svým způsobem si umím připustit fakt, že Årabrot nikdy nebyli na první signální a že propracovat se příběhem jejich nahrávek vyžadovalo otevřenost a trpělivost. Někdy větší, někdy menší. V případě této desky ale končím, vzdávám se, odcházím a děkuju. Zkouším to s ní asi od července a myslím, že to bylo dost. Minimálně od roku 2018, kdy vyšlo první album na Pelagic Records (Who Do You Love), od kterého mám celkem naposloucháno, je to určitě nejméně přístupné a nejvíc uzavřené album. Přiznávám, že jsme si neporozuměli.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 24.7.18 10:18

Jo, je to bezpochyby špatně, každý má na to nějakej názor, dle mě se tohle dá vyřešit časem až se usadí prach a hlubší integrací, kdy prostě další generace si budou muset uvědomit, že podrývání letitých autorit je taková hezká evropská vlastnost. Já si ale hlavně myslím, že třeba většina těch kapel se ostatním náboženstvím tolik nevěnuje, protože jsou to povětšinou kapely z území s jinou, křesťanskou minulostí. Vždyť v estetice třeba evropských kapel se neustále objevují kulisy opuštěných chrámů, dómů, osamělých soch a jiných sakrálních staveb uprostřed ničeho, které budí zdání věčnosti a neměnnosti, přičemž jsou nám povědomé z historie, naší krajiny a nějakého kulturního dědictví. Pro nás evropany je v dědictví křesťanství stále skryto mnoho ticha a tajemství, proto je to logicky lákavější jej hudebně zpracovat než řekněme islám, který se pro nás bohužel stal kulturním šokem a tím pádem nějaký extrémní hudební reakce na něj v současné době by se svezly nejspíš na vlně toho šoku. Navíc pokud chceš se něčemu postavit, musíš to nejprve poznat a tuhle aprobaci tu má fakt málokdo, obzvláště z extrémní hudební scény. Proto si myslím, že to ještě bude chtít čas, ale i tahle studna se bude časem otevírat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 24.10.25 8:38odpovědět

Tohle je bohužel zklamání. Asi chuť se prezentovat v tišším elektro módu, nebo nějaké neznámé vyšší sdělení ... těžko říct. Je to naprosto poloprázdné.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky