Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mohelničtí Archeonic jsou jednou z těch kapel, které bych si sám od sebe nikdy neposlech. Píšu to rovnou v úvodu, protože mám rád ve věcech jasno a nemám potřebu cokoliv maskovat. Zachytil jsem to, že se dali dohromady, není mi neznámá jejich provázanost s dnes již nefungujícími Scenery a zachytil jsem jejich první krátkou nahrávku 16^th Dimension, která vyšla samonákladem kapely na sklonku roku 2016 a jíž se krátce potom věnoval redakční kolega (recenzi si můžete připomenout ZDE). Jejich novinková deska Digital Pain, která vyšla jako příloha 99. čísla magazínu Pařát, k nám doputovala na recenzi s čiré mojí zvědavosti, která pramenila z jejího názvu, jejího obalu a otázky, zda se u nás konečně nezačal dělat aspoň trochu inteligentní metal nakopnutý elektronikou. Nezačal.

Nezačal, protože navzdory názvu a navzdory obalu deska kromě úvodního intra nemá s elektronikou společného vůbec nic a pokud jde o nástrojové obsazení, jde o čistou metalovou klasiku dvou kytar, baskytary a bicích. Stojí zato připomenout, že album pod dohledem Čepy vzniklo až po mix ve studiu LGM (netroufám si tvrdit, jestli v TOMTO holandském) a masterováno bylo ve studiu Northern Light (že by TADY?). Výsledek je devět skladeb, čtyřicet minut a jedna velká absence hudebních nápadů.

První, co při poslechu praští do uší, jsou kytary, u kterých je těžko uvěřit, že jsou dvě. Buď po většinu času hrají obě to samé (proč?), nebo jedna nehraje, a to místy až podivné rozkročení do sterea je fantazie ve studiu. Vůbec mix téhle desky je jedna velká podivnost a mohl bych tu dlouho vypisovat, co všechno vůbec nefunguje nebo nehraje. Třeba baskytara. Většinu desky je naprosto neslyšitelná, a to jsem ji zkoušel hledat na obou bednách, co mám zrovna zapojené. Objevuje se jen občas, třeba ve čtvrté nebo páté skladbě, kde naopak zní v bezpražcovém podání moc pěkně a je velká škoda, že podobných míst není víc. Nechci tu nějak detailně rozebírat to, že si zvuk desky vůbec nerozumí s prostorem, že bubeník by musel mít ruce delší než chobotnice a ještě delší než Čepa, zpěvák dvě huby pro dva mikrofony, protože už jsem asi rezignoval na to, že v metalovém undergroundu na tom někomu záleží.

Nechám proto stranou čistě technickou stránku nahrávky, s níž si umím představit, že se většina posluchačů v pohodě smíří, anebo pravděpodobněji ji vůbec nenapadne o něčem takovém přemýšlet. Muzika. Žánrově bych Archeonic pokryl takovým nic neříkajícím pojmem groove metal. Prvky death metalu, prvky thrash metalu a k mému údivu na různých místech internetu rozesety náznaky nebo přímo vyjádřené názory ohledně toho, že jde o metal technický nebo dokonce progresivní. Nemyslím si. Z desky je jasné, že Archeonic rádi počítají tóny a nad technikou se zamýšlí, ale chybí tomu tvůrčí rozlet a hudební fantazie. Skladbám vůbec chybí schopnost zaujmout, nemají silné motivy, nemají nosnou myšlenku a nejjistější jsou si právě v jednoduchých groovy pasážích. Snahy o technické pasáže působí kostrbatě a skladatelsky marně. Můžeme se bavit o tom, že třeba skladba Frozen Mind má docela pěkný nosný motiv v refrénu (včetně konečně zpívajícího vokalisty) a fajn melodickou linku, ale je to osamělý ostrůvek v jinak dost neutěšené hudební pustině.

Abych to celé zjednodušil a omezil na svůj subjektivní pohled - skladby mají zásadní problém mě čímkoliv oslovit. Rozhodně nechci tvrdit, že by se jednalo o triviální písničky, protože tak tomu není. Na to jsou Archeonic příliš přemýšliví a minimálně ta jedna kytara a baskytara (když je náhodou slyšet, vivat isntrumentálka For My Heart, byť je to dost velká kopírka Forgotten Silence) hrají slušně. Bicí ale žádná velká technická sláva, druhá kytara se schovává za tu první a poloha zpěvákova hlasu je něco, na co jsem si i přes nemalou řádku poslechů nezvykl. Přiznávám, můj problém. Všechno dohromady ale nic velkého nepřináší, kompozičně neslyším vůbec nic zajímavého a vlastním nebo osobitém výrazu nemůže být řeč. Z čehož bych nicméně tragédii nedělal. Mně se to nelíbí, jiným ano, a je to tak asi v pohodě.