Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archgoat - The Apocalyptic Triumphator

ArchgoatThe Apocalyptic Triumphator

Bhut29.1.2015
Zdroj: CD (#DMP0117)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Smrt, perverze, úpadek, špína, černo – to jsou atributy, kterými se pyšní nové dílo z finských hvozdů. V rámci historie kapely žádná novina, ovšem i tak lze vystopovat rozmanitost. Silný kalibr pro otrlé posluchače s nebývale mocným darem ničit.

27. ledna oficiálně vyšlo třetí řadové album The Apocalyptic Triumphator finské zvrhlosti Archgoat. Na internetu se tenhle kousek už nějakou dobu válí, ovšem i originál už je k mání. Já ten svůj pořídil před týdnem v Nové Chmelnici, kde se toho času kapela zdržela společně s dalšími třemi souputníky, aby zpestřila večer několika přívržencům černého kovu. Škoda jen, že k mání toho nebylo víc z jejich, byť lehce prosté, diskografie. Ten večer totiž kapela vytesala do srdcí dorazivších výrazné obrysy svého loga. Ostatně se musím přiznat, že pro mne byla největším lákadlem, čímž nechci nikterak odvrhnout zbytek zúčastněných. Ale zpět k novince, která je vpravdě ještě horká.

 

Horká je i její náplň, která od prvních chvil smrdutě dýchá nefalšovanou perverzní zvráceností a úctyhodným rouhačstvím. Však vzpomeňme motivy obalů z dílny absolutního neznaboha Chrise Moyena. Novou desku opět halí jeho nádherná práce, ze které je značně cítit blasfemie a pohrdání. Do takového kabátu je pak třeba obléci dílo, které bude patřičně sekundovat vizuální podobě, protože ta je, ať si to připouštíme nebo ne, u nahrávek důležitá. Tím se vlastně i posluchač připraví na předpokládanou porci muziky, která buďto očekávání splní či jinak promění. U Archgoat lze očekávat to, co nám de facto servírují už drahnou řádku let. Takže nějaké nečekané momenty, překvapení, či jiné kratochvíle prakticky nenajdeme. Vše se točí kolem osvědčených předloh a nastolených mantinelů.

 


Takový průběh může leckomu navodit pocit nudy, fádnosti, a pokud se jej zeptáte na bodové hodnocení, tak se s největší pravděpodobností bude motat kolem průměrných numer. Na druhou stranu to není zas jen tak nějaká a obyčejná taškařice. Upřímně, já osobně z desky cítím pravověrnou hnilobu a naštvanost. Právě ta agrese je nosníkem celé kapitoly Archgoat. Jenže na rozdíl od strojenějších kapel, téhle to lze věřit. Ošívám se u té hudby, jsem nervní, jsem lapen svíravými pocity a jsem tím pádem uvězněn hradbami, které jednotlivé pasáže kolem mne vystavěly. Ano, je to okouzlující a dechberoucí jízda, která se neomrzí. Útok je jedinou možností, jak se drát dopředu, žádné kličky, chvilky rozjímání, přemýšlení, ani žádné úskoky do stran. Vlastně je to takový pochod mrtvol, což zní jako název fajn béčkového hororu, ale momentálně mne nic lepšího nenapadá.


The Apocalyptic Triumphator, stejně jako jakýkoli jiný počin, není záležitostí pro každého. Záleží, co od desky očekáváte. Můžete namítat, že od jednolitých sypaček jsou tu kvanta dalších kapel s mnohdy i přívětivějším zvukem, či jistou estetičností. Jenže tihle Finové na podobné kecy z vysoka kálí. Zatnou zuby a jedou hřmotný black / death metal, který ozvláštňují rychlostí jednotlivých skladeb. Ostatně při detailnějším poslechu mi aktuální album přijde jako to nejrozmanitější, které doposud tahle trojice stvořila. Možná je to nadšením z nové věci na trhu, možná jen dozvukem okouzlení z nedávného koncertu a nebo jsem podobně zkažený jako samotní protagonisté. Radost si vybrat. Nicméně album má tu vlastnost, kterou u dívek označujeme jako „mrdavý voči“. To je termín, který pánové jistě chápou, jelikož se jedná o nepopsatelný pocit lechtivé přitažlivosti. Každopádně aktuální deska je silný kalibr pro otrlé posluchače.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky