Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Britská kapela Architects je v mých očích neskutečně rozjetá mašina, kterou jsem ale dlouhé roky naprosto ignoroval. Její chaotické počátky po vzoru The Dillinger Escape Plan mě nijak neimponovaly a pozdější období pro mě splývalo s mnoha podobnými kapelami typu Bring Me the Horizon nebo Bullet For My Valentine, ale samozřejmě celou řadou dalších. Zcela upřímně, pokud půjdeme do historie, najdeme hromady kapel, které v muzice Architects uslyšíme na první dobrou. Agresivitu Converge nebo Slipknot, melodiku a kompoziční skladbu Linkin Park, rytmickou nejednoznačnost Meshuggah, zcela jasné vlivy celé nu-metalové scény, metalcorovou modernu, prapočátky v (emo) hardcoru... Architects by z tohoto pohledu mohli vypadat jako kompilát všeho možného a plagiát zajímavých kapel posledních dvaceti let, ale byl by to pohled hodně povrchní a taky dost nespravedlivý. Ono to totiž při bližším seznámení skončí spíš u toho závěru, že Architects si vzali od všech to nejlepší a pak to zabalili do jedné naleštěné dobroty, kterou vám strkají pod nos.

Je to vlastně první zádrhel v tom, jak si k této kapele najít cestu - přílišná vlezlost. Přílišný důraz na líbivost, na velkolepost. Architects takoví nebyli vždy a minimálně pro mě je zajímavé, že vyvrcholení tohoto přístupu nastalo až v období pod hlavičkou Epitaph Records, kde jim s tou aktuální vyšly už čtyři desky. Jinak doufám nemusím zmiňovat, co je to Epitaph, kdo je to Brett Gurewitz a podobně (když tak studujte ZDE). Byla to totiž právě první deska na tomto vydavatelství - Lost Forever // Lost Together (2014) - která nastartovala aktuální vlnu popularity Architects a na Century Media tak můžou jenom litovat, že si nechali mezi prsty protéct takovou příležitost. Vrchol této éry podle mě představuje předchozí album Holy Hell (2018), které může být právem považováno za jeden z klenotů současného metalcoru.

Aktuální album spletitého názvu For Those That Whish to Exist má oproti svému předchůdci mnohem zajímavější obal, ale jeho kvalit nedosahuje. Jeho pozice byla samozřejmě složitá, protože navázat na vynikající desku bývá vždycky ošidné a málokdy se podaří zdvihat laťku několikrát po sobě - sami si zkuste zavzpomínat, kolikrát jste něco takového zažili. Přitom veškeré atributy muziky architektů jsou na svém místě a od první skladby není pochyb o tom, že za touto nahrávkou stojí obrovský kus práce, obrovský manšaft lidí a taky obrovský ranec peněz.

Přehnaná produkce a umělohmotná pachuť je vlastně jedním z poznávacích znamení kapely i žánru obecně a nové album na tom nemění vůbec nic. Plochost reprodukce by mohla být vzorem, pokud bychom byli ochotni akceptovat podobně sterilní zvuk jako normu, což doufám nechceme. Mimochodem právě toto je asi ten hlavní důvod, proč jsem se nikdy nezabýval myšlenkou si nějaké album Architects koupit a poslouchat doma (pokud máte rádi zvuk v číslech, TADY můžete sčítat). Což ale rozhodně neplatí jako univerzální poučka a minimálně čísla od vydavatele (ediční bohatost studujte ZDE) ukazují spíš na to, že patřím do jakési podezřelé, minoritní a podivínské skupiny. Fajn, nestěžuju si.

For Those That Whish to Exist je na můj vkus hodně zpěvná a melodická deska a mnohem víc než kdy jindy v ním cítím odkaz Linkin Park a hlasového projevu Chestara Benningtona. Naprostá většina skladeb, kterých je tentokrát patnáct a které svou úhrnnou, téměř hodinovou délkou atakují hranu snesitelnosti, má jasnou strukturu a kompozici. Pokud jste někdy v souvislosti s Architects četli o progressive metalu / metalcoru, tak tentokrát při škrtání tohoto pojmu použijte mnohem tlustší tužku než obvykle. Celá deska je kompozičně jednoduchá rovnice o jedné neznámé a těžiště dojmů je soustředěno do aranží. Ty jsou jedním slovem velkolepé. Doporučuju si prostudovat seznam hostujících muzikantů, který je sáhodlouhý a celkem jasně implikuje, jak deska bude znít. Honosně, orchestrálně, na můj vkus až nabubřele. Celkem paradoxně se pod touto fasádou neděje nic velkého, byť tím vůbec nesnižuju schopnost kapely napsat srozumitelnou a silnou skladbu. Takových je na desce dost, ale stejně tak dost je na albu míst, kdy to celé přešlapuje na místě a trochu váhá, jak vykročit (typicky třeba Discourse Is Dead). Řečeno jednoduše, výsledný efekt je v případě For Those That Whish to Exist mnohem víc podstatnější a důležitější než nějaká hodnotná hudební myšlenka. Je to špatně? Má vůbec smysl to řešit?

Z tohoto pohledu je aktuální novinka Architects spíš fasáda s prázdným vnitřkem, i když fasáda docela zábavná, dobře poslouchatelná a pokud ještě někdy dojde na živé hraní, tak určená přesně pro tuto situaci. Velkolepá show, bez ironie urputné nasazení kapely, plná řeka emocí a nahlíženo z tohoto úhlu přesně to, co můžeme od hudebního showbyznysu čekat. Architekti jsou mistři snadných rovnic a dokonalého splynutí metalcorové agrese a melodiky, což dohromady dává neskutečně návykový materiál na úrovni nepodmíněných reflexů, který do vás vpluje, ani nebudete vědět jak snadno. Nikdo se už potom nebude ptát, jestli to má nějakou hloubku, nebo jestli Linkin Park nedělali něco podobného v trochu jiných hudebních kulisách před dvaceti lety. Nepříjemné otázky se dnes nenosí.