Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Archspire - Bleed the Future

ArchspireBleed the Future

Ruadek9.12.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Doogee Y8 Plus + Poweramp + Niceboy Hive 2 Joy
VERDIKT: Archspire navazují, ale nepřekonávají.

Zásadní otázka by na začátek této recenze měla znít takto: lze překonat minulou desku Relentless Mutation? Desku, která se už za tu dobu stala klasikou? Lze něco takového vlastně vůbec dokázat?

 

Bleed the Future je bezesporu ještě o fous šílenější, o zlomek sekundy rychlejší, nahuštěnější a bohužel s horším zvukem, který postrádá rozlet (onu čistotu lepšího mixu, jaký se minule povedl). 

 

Archspire jsou ale stále Archspire, na tom se nic nezměnilo (a fakt by mě dožralo, kdyby svůj vypilovaný styl násilně měnili). Jejich zasekávačky, harmonie a vlivy djentu se nezměnily. Technicky neuvěřitelná řežba, která kombinuje osmistrunnou kytaru, šestistrunnou basu, kopáky a palbu činelů spolu s Oliverovým štěkotem. A stále jasně víte, koho posloucháte. Tohle jiná kapela nezahraje.

 

 

Archspire fascinují nadhledem a smyslem pro humor, dokonalým přehledem i při nadzvukové rychlosti. Kontrasty, místa ticha a místa hluku. Kolbiště technického death metalu, který není nasáklý temnotou, ale hravostí. Úžasně vystavěné melodie, které mě vždycky zaskočí, odkud se vzaly a jak přirozeně do celku patří. Stejně jako na Relentless Mutation tu právě detaily tvoří progresivitu a je to hodně o tom je postupně objevovat. 

 

Nová deska je tím vším, co bych po minulé očekával. Žádná velká překvapení se nekonají, Archspire si ale udržují svůj vysoký standard, což je obdivuhodné. Ta deska je srovnatelná, se vší svou cáklou potrefeností, technickou vypiplaností a tím, že pánové nehodlají z ničeho slevit.  A nezpomalí.

 

Vyzdvihl bych dvojici Abandon the Linear a následující titulní Bleed the Future. Obě postavené na nosných kytarových melodiích, které si kupodivu našly místo mezi nádechy kapely. Geniální prostřední část čtvrté skladby (zmíněná Bleed the Future), která se vyklidní z překrásné rytmické hry, aby kapela opět vystartovala v plné palbě. A všechno dobře slyšíte, každou technickou finesu, kterých je obrovské množství. 

 

 

V zásadě jsem spokojen, dostal jsem další porci divokých tanců mých oblíbenců, co dokázali dobře navázat na minulý počin. Ten se jim nepodařilo překonat, ale v mnohém se mu alespoň přiblížili. Občas vyrovnali. Zůstávají tak jednou z mála metalových kapel, kterou se mi nadále vyplatí sledovat. A bavit se u toho. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Honza / 10.12.21 21:50odpovědět

Na nové album jsem se fakt těšil, stihnul jsem i online stream s kapelou a uveřejnění alba. Archspire jsou pro mě jedna z mála současných kapel, kterou si pustím rád. Nové album je opravdu pokračováním prvního a možná je trochu slabší. Slabší v tom, že opakuje stejnou strukturu. Ale pořád se mi líbí. Šestnáctinkové a dvaatřicetinkové závody sice nejsou můj styl a "pidlikání" a kytarovou onanii také nemusím. Tady to však nějak dává smysl. V ultrabrutální rychlosti je i dost melodiky a album snese opakované posclechy. Mrzí mě ale dost papundeklový zvuk. Dynymický rozsah si netroufám určit, ale určitě nebude velký, což je škoda...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky