Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nová deska Španělů Arenna mi v mnohém připomíná Heumannův spolek Arbouretum a jeho poslední desku „Coming Out Of The Fog“ - podobně pojatý psychedelický rock, podobná nálada, podobný výlet mnohokrát projitou cestou, ale s jakýmsi osobitým kouzlem a překvapivou svěžestí. Překvapivou navíc i díky tomu, že Arenna jsou velmi mladou kapelou a v jejich historii dohledáte pouze jedno demo a jednu long-play desku „Beats of Olarizu“ z roku 2011.

Navzdory obdobnému žánrovému směřování s Arbouretum na to jdou ale Arenna trochu jinak, kytary ladí podstatně hlouběji, rádi se nechávají unášet do dálek (podobně třeba jako The Warlocks) a klasické rock’n’rollové stavbě skladby se více méně vzdalují. Ani tím by nemuseli nijak překvapovat a výčet podobných by vydal na slušnou knížku, nebýt prostého faktu, že Arenna to dělají skutečně dobře a až s neuvěřitelnou porcí skladatelského a aranžerského citu. Celým tímhle souvětím mířím jednoznačně k první skladbě, kterou je víc jak desetiminutová lahůdka „Butes“. Na albu nenajdete delší a z mého pohledu ani víc strhující věc, jejíž vyvrcholení v samotném závěru patří k okamžikům, které si zaslouží fotečku do rodinného alba.

Nahrávka se naštěstí netočí jen kolem prvního songu, i když se přiznám, že zpočátku mi deska po skončení „Butes“ připadala poněkud obyčejná. Není tomu tak, to pouze vysoko posazená laťka z úvodu vytváří překážku pro přiznání si skutečnosti, že i dalších víc jak pětatřicet minut má skvělou úroveň a že podlehnout znamená prožít. Snad kromě písně „The Purser“ - u ní se přistihuju u poslechové nedbalosti, doprovázené odchodem myšlenek kamsi mimo.

Zajímavým momentem v tvorbě Arenna je beze sporu zabarvení hlavního hlasu, který jsem nejdřív - a neptejte se mě proč - připisoval ženě, něco ve stylu Patty Smyth po třídenním tahu. Jeho zvláštní jakoby roztřesenost a právě posazení o několik tónů výš dává instrumentálnímu základu další rozměr, pro mě zajímavý minimálně stejně tak jako u Pallbearer. Ostatně hlasů je na albu víc, nápaditě je pracováno se sbory a s vícehlasými vokály obecně a i v této rovině se Arenna ukazují jako zdatné a vyzrálé hudební těleso.

Vše ostatní je už v podstatě klasická pohádka o psychedelicky rockové kapele, v duchu doby zabarvené trochou podladěného stoneru. Poslechem můžete dojít k mnoha přirovnáním, mnoha podobným, mnohým „ale“ a kapelu bez výčitek odložit ad acta. To můžete. Anebo můžete novou desku nazírat z perspektivy odzbrojujícího poslechu, ale třeba i z perspektivy desky předchozí. Ta se rázem ocitá v roli slušného, ale jednoznačně nedospělého pokusu, na němž je snadno vidět, jak velký kus cesty Arenna ušli. Z tohoto pohledu se „Given to Emptiness“ stává jedním z největších žánrových překvapení poslední doby.