Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arenna - Given to Emptiness

ArennaGiven to Emptiness

Jirka D.15.7.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Sennheiser HD 202
VERDIKT: Zatím jedno z nejzajímavějších překvapení sezóny. Svým druhým albem se Arenna posouvají mezi kapely, jejichž jméno je třeba začít brát vážně.

Nová deska Španělů Arenna mi v mnohém připomíná Heumannův spolek Arbouretum a jeho poslední desku „Coming Out Of The Fog“ - podobně pojatý psychedelický rock, podobná nálada, podobný výlet mnohokrát projitou cestou, ale s jakýmsi osobitým kouzlem a překvapivou svěžestí. Překvapivou navíc i díky tomu, že Arenna jsou velmi mladou kapelou a v jejich historii dohledáte pouze jedno demo a jednu long-play desku „Beats of Olarizu“ z roku 2011.

 

Navzdory obdobnému žánrovému směřování s Arbouretum na to jdou ale Arenna trochu jinak, kytary ladí podstatně hlouběji, rádi se nechávají unášet do dálek (podobně třeba jako The Warlocks) a klasické rock’n’rollové stavbě skladby se více méně vzdalují. Ani tím by nemuseli nijak překvapovat a výčet podobných by vydal na slušnou knížku, nebýt prostého faktu, že Arenna to dělají skutečně dobře a až s neuvěřitelnou porcí skladatelského a aranžerského citu. Celým tímhle souvětím mířím jednoznačně k první skladbě, kterou je víc jak desetiminutová lahůdka „Butes“. Na albu nenajdete delší a z mého pohledu ani víc strhující věc, jejíž vyvrcholení v samotném závěru patří k okamžikům, které si zaslouží fotečku do rodinného alba.

 

Nahrávka se naštěstí netočí jen kolem prvního songu, i když se přiznám, že zpočátku mi deska po skončení „Butes“ připadala poněkud obyčejná. Není tomu tak, to pouze vysoko posazená laťka z úvodu vytváří překážku pro přiznání si skutečnosti, že i dalších víc jak pětatřicet minut má skvělou úroveň a že podlehnout znamená prožít. Snad kromě písně „The Purser“ - u ní se přistihuju u poslechové nedbalosti, doprovázené odchodem myšlenek kamsi mimo.

 

 

Zajímavým momentem v tvorbě Arenna je beze sporu zabarvení hlavního hlasu, který jsem nejdřív - a neptejte se mě proč - připisoval ženě, něco ve stylu Patty Smyth po třídenním tahu. Jeho zvláštní jakoby roztřesenost a právě posazení o několik tónů výš dává instrumentálnímu základu další rozměr, pro mě zajímavý minimálně stejně tak jako u Pallbearer. Ostatně hlasů je na albu víc, nápaditě je pracováno se sbory a s vícehlasými vokály obecně a i v této rovině se Arenna ukazují jako zdatné a vyzrálé hudební těleso.

 

Vše ostatní je už v podstatě klasická pohádka o psychedelicky rockové kapele, v duchu doby zabarvené trochou podladěného stoneru. Poslechem můžete dojít k mnoha přirovnáním, mnoha podobným, mnohým „ale“ a kapelu bez výčitek odložit ad acta. To můžete. Anebo můžete novou desku nazírat z perspektivy odzbrojujícího poslechu, ale třeba i z perspektivy desky předchozí. Ta se rázem ocitá v roli slušného, ale jednoznačně nedospělého pokusu, na němž je snadno vidět, jak velký kus cesty Arenna ušli. Z tohoto pohledu se „Given to Emptiness“ stává jedním z největších žánrových překvapení poslední doby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

--eR-- / 15.7.15 14:24odpovědět

Zdařilý nadprůměr, po dvou týdnech poslechu musím soulasit. 70%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky