Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A.A. Lucassen je osobnost, která ať jde kamkoliv, tam ji její příznivci následují. Neznám nikoho, kdo by vydával více dvojalb a stále si držel rozumnou laťku kvality. Možná překvapí, že Arjen nečekaně po letech (naposledy 1994) vydává teprve druhé album pod svým jménem. Zde mnoha znalcům osoby A.A. svítá, co by na něm mohlo být k nalezení jiného, než uctění pradávných Arjenových kořenů. Hlubinné čerpadlo je zanořeno do bezedné studnice, dnes už klasického rocku. Počin "Lost In The New Real" můžeme brát jako fanouškovský, neřku-li revivalový. Občas to z alba smrdí, ale nebyl by to Arjen, aby to nedokázal vyvážit směrem od průšvihu.

Ve většině případů jsou Lucassenova díla koncepční a není tomu jinak ani nyní. Tady už se Arjen motá ve svých typických sci-fi tématech, kdy se snaží hlavnímu hrdinovi příběhu ("panu L"), pomoct nalézt ztracený svět. Zde nic nového. Lucassen je mistrem na hosty, čehož se nyní částečně oprostil a na sólovce využil hlavně svých schopností, přesto si neodpustil okořenit své dílo alespoň hostujícím vypravěčským hlasem. Koho jiného si mohl vybrat, než holandského rodáka Rutgera Hauera, který si střihl hereckých fantasy rolí více než dost (v kategorii "B" možná až moc). Hauer si dokonce veškeré předmluvy ke skladbám napsal sám. Vyšší hlasy na albu pohostinsky nazpíval Wilmer Waarbroek a ženské Elvya Dulcimer. Bicí si Arjen nechal už tradičně naklepat živými bytostmi - krajany Snijdersem a neodmyslitelným Edem Warbym. Plus několikero hráčů na klasické nástroje, inu na poměry zavedené u Arjenových projektů družina vcelku skromná.

Arjen Anthony Lucassen - „Pink Beatles In A Purple Zeppelin“

Lucassen se svým způsobem rovná D.Townsendovi, oba rádi dělají rozličné věci, neradi stereotyp. Devin to klidně vše pálí pod svým jménem, Arjen trochu bázlivě pro každou hudební choutku schovává jinou etiketu. Nedokáži říci, co mi je sympatičtější, to si musí srovnat každý posluchač sám. V přístupu k tvorbě obou zmíněných cítím, že chtějí být umělecky svobodní a je jim těsno v jediném zákoutí. Momentálně se Arjen uvolnil a výsledek tomu odpovídá.

Z alba totiž tryská Lucassenův typický feeling, tentokrát ale podaný střídmě, vyrovnaně a hlavně rockově. Svěžest art prog rocku tu a tam sprchnuta kovovým riffem, razantnějším úderem bicích, či dravějšími syntíky. Překvapením je pro mě i Arjenův vokál. Úplně jsem zapomenul, jak dříve pěl. Dnes působí přiměřeně kvalitně, není to extratřída, ale do skladeb až na výjimky pasuje dokonale. A o tom to je, napsat si písně na míru. Arjen má hodně podobnou barvu jako pozdní Lennon. Každopádně se nevyhýbá opakování se a vytahuje střípky Ayreon a dalších projektů, což už za ta léta je také charakteristické, neb se to děje v míře únosné. Bere nás za ruku a provádí fantasy světy a situacemi. Při tomto putování na vás z přeživších skalisek vybafávají klasicky identifikovatelné echa Jethro Tull, The Beatles, Hawkwind, Pink Floyd a Led Zeppelin.

Lucassen prokládá rockověji pojaté skladby vlastními nápady, neštítí se sáhnout po středověké akustické folkové hopsačce, jejíž choutky jsou vyloženě lidové. Lehkonohost a čerstvost se stále drží v popředí, pohodička, nic moc se neřeší, dokonalé skloubení moderny s pradávno za(na)hraným. Dost často nohy dupou pod stolem, aniž by od hlavy dostaly jasný povel. Celku v některých skladbách pomáhají mohutně nazvučené bicí, čímž je posunují do 21. století. V jednoduchosti je síla a i když se nevyužívají nátlakové nástroje, je to rockový nářez, tu a tam špricnutý nano-dávkou psychedelie.

Album je dokořeněno tradiční závěrečnou desetiminutovou suitou, kde Arjen donekonečna rozvádí a kombinuje své tradiční postupy, jednoduše, ale chytře. Jedná se o variace Lucassenem řečené, ale znovu se dostává na vysoký standard. Do tradičních mustrů se tentokráte početněji vkládají drahokamy, vyřčené v dávné rockové historii. Náramná podívaná. Kdo má nastudovanou poslední Ayreon studiovku, binárně pojmenovanou, nalezne z ní nejeden odštěpek. Mám na mysli především tmavé odstíny nálad, hutné a až industriální rejstříky.

Středobodem druhého disku se stává cover skladba "Welcome To The Machine" od Pink Floyd. Tak povedený cover jsem dlouho neslyšel, zindustrializovaná klasika. Bylo použito nejhrubších abraziv, která uchovává Lucassen ve své paletě kompozičních prostředků. Tady musím utrousit troufalou poznámku - předělávka je lepší než originál. Trochu se ze skladby vytrácí Floydovská atmosféra. Ta je vytlačovaná současnou technickou dokonalostí a možnostmi, přesto mi šmakuje více. Myslím, že ani Korn by nedali takovou verzi, ve svém současném elektro rozpoložení. Ale to už zase narážím na mantinely umělecké svobody a chtění posluchače. Lucassen udělal umně, pln odvahy, z klasiky řežbu, z níž se nevytrácí poselství a vzletná obraznost původního sdělení. Famózní jízda, u níž mohou přicházet pouze orgastické pocity. Daří se držet i odlidštěnou chladnost kovu a strojovou monumentálnost tolik vlastní manipulátorům z OSI. Geniální předělávka, které se nemohu nabažit.

Po takovém středobodu vesmíru může přijít průlet červí dírou, nebo naopak pád do záhonku za domem. Druhému disku se přihodila druhá varianta. Album sice pestří houslemi kořeněná houpavá skladba, hodně si pohrávající znovu s Floydy. Ani následující předělávky už tolik neberou u srdce a autorské skladby jen paběrkují. Nebo neříkají nic extra, co by nebylo ke slyšení na prvním disku. Podává se hořká pilulka zbytečné vycpávky. Snad jen v Zeppelínovské "Battle Of Evermore" zaujme zpěv, ten kooperuje Lucassen spolu s Elvyí Dulcimer. Příjemná kombinace, neboť Elvya má vokál položený téměř identicky jako Anneke van Giersbergen. Skladbě dominují akustické kytary, zmíněné vokály a monstrózně nasnímané bicí. Následně se klouže v klasice a omšelostech, které má Lucassen v malíku. V coveru Alan Parsons Project se dotýká klávesami až k space rockovým břehům, rejstříkově občas olizuje pomp AOR bonbónky. Odvrácení blamáže na druhém disku napomáhá Frankovka Zappovka - "I'm The Slime". Cover Zappy posiluje domněnku, že v prog rocku bylo vše zásadní řečeno před třiceti a více lety. Tady cítíte, kde berou současní Mars Volta a další nosiči současného neoprog rocku. Rozhodně jim nelze přičítat geniálnost, tu měli pouze ti první, co ukázali skutečně novou cestu a budovali ji vlastními uměleckými výtvory, bez pomoci digitálu a bezpohlavních nul kazících přirozený zvuk. Druhý disk se v součtu značně nepovedl, až na několik zmíněných světlých momentů.