Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Popíjet heřmánkový čaj a poslouchat přitom desku od kapely Arkona se jeví jako dvě protichůdné činnosti. Ono ještě záleží, kterou Arkonu má člověk na mysli, neboť ta jedna čajíčkem být klidně může. Ne však ta, která svůj emblém třímá od počátku devadesátek a chrlí svižný black metal. Ale i ten začal být uvolněnější, a to s příchodem věku kozoroha. Ano, Age Of Capricorn není nejsilnější deskou skupiny.

Ačkoliv jsem minulou nahrávku jménem Lunaris vynesl dosti vysoko a její svéráznou melodiku si užívám vlastně neustále, pořád věřím, že vrchol tvorby proběhl v roce 2002, kdy vyšlo fenomenální Nocturnal Arkonian Hordes. A protože žádná z řadových desek kapely nebyla vyloženě mizerná, tuze jsem se těšil i na to aktuální album, které mi, jak již z úvodu zjevně plyne, zcela nesedlo.

Začnu hned takovým drobným oťukáváním se s deskou, které probíhá čistě vizuelně. Nějak nemám větších výhrad k použitému obrázku na titulce, jakkoliv to na mě nepůsobí ani zle, ani špatně, ani skvěle, prostě obyčejně průměrně. Ovšem nepoužití známého loga kapely tvořeného jedovatými plivanci pozvolna stékající po stěně směrem dolů mi celkem mrzí. Mám rád symboly, mám rád loga a originální grafiky a jsem vždy potěšen, když je toto téma vyvedeno precizně. Ovšem pánové se rozhodli své stylové logo momentálně nepoužít a zvolili místo něj jen nahodilý font, který se mi moc nezamlouvá. Že by tím chtěli naznačit nějakou změnu? Jde snad o varovný signál, aby se uši těšící se na vichrný black raději držely na pozoru? Nejistota, předsudky, zvědavost. To jsou první pocity, které se točí v hlavě, když si tohle album vezmete do rukou.

Od prvních minut je však jasné, že vše sedí, kde má. Tedy minimálně do určité doby, než si receptory uvědomí, že zde přeci jen něco nesedí, či že je něco málo pozměněné. Pramen prvotní nespokojenosti vytryskl z melodičtějších kompozic, které se sice v drobné míře ukazovaly již v minulosti, ovšem na Age Of Capricorn je tento prvek ještě o něco silnější. To by samo o sobě nebylo vůbec na škodu, protože Arkona má svébytný postoj k tvoření harmonií a tak nějak tu jejich blackovou jízdu lze indentifikovat. Mají za ten čas, co dělají black metal, už prostě své postupy, zvuk a podobné charakteristiky. Jenže dnes v té muzice cítím větší, znatelnější a výraznější podíl kláves. Ty tvoří poměrně značnou část doprovodných linek a nejednou dokonce strhnou pozornost od typicky blackového běsnění. Zejména když vyjede na povrch klavírní zvuk, tak si říkám, že tady je něco špatně. Fakt špatně.

Bohužel je to tak. Arkona využívá jako podmanivý prvek své už dostatečně atmosferické souhry černého umění klavír. Holá zbytečnost. Vytrácí se tím syrovost a údernost dané pasáže, či dokonce skladby. Smyslná blacková ostrost je najednou hlazena smirkovým papírem a divoké špičky jsou nelítostně zaobleny. Na matný základ jest natírán lesklý lak, který sice má průhledné vlastnosti, ale celkový vjem nepatřičně zjemňuje a hřeje jako vzpomínaný heřmánkový čaj. Na druhou stranu nemusíte mít strach, že by se z kapely stala jakási analogie na symfonicko-blackové kamarády. Na to je album až příliš zběsilé a dle zavedených zvyklostí animální. Jenže ty klávesové prvky jsou zkrátka cítit, čímž dostávají letitého fanouška kapely do poněkud nevýhodné pozice a ve snaze uprchnout, počíná si takový jedinec jako křeček uhánějící v nekonečném točícím se kole.

Takhle to celé asi vyznívá, že Arkona prachsprostě vyměkla a dala se na citlivější podobu black metalu. Neberte to tak důsledně. Ačkoliv zde jisté formy komfortu jsou, stále jde o dosti svižné drsné album, které v blackovém světě nepropadne nikterak hluboko. Je to zkrátka menší změna a člověk už z principu takovéhle události nenese zrovna s nadšením. Čas ukáže, zda byla tato podoba hudebního vývoje kapely příjemným osvěžením, či přešlapem mimo stezku. Nevěšme hlavu, existují mnohem marnější nahrávky, tahle je jen jiná, oproti tomu, co jsme zvyklí od kapely dostávat.