Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Směřování hudebního azimutu kvalitní polské značky Arkona začalo nabírat nejistotu po minulé nahrávce Age Of Capricorn. Když se k ní dnes vrátím, tak sice cítím, že je tu všechno v pořádku, cítím, že ta deska je vlastně bez chyby a plně profesionální, ale vytrácí se mi z ní osobitý pocit výjimečné atmosféry a originality, který jsem naplno ocenil s předešlým dílem Lunaris. Ano, Lunaris pro mě byla nahrávka hodna dostat plného počtu bodů, tedy 100 %. V diskografii kapely si takto cením ještě alba Nocturnal Arkonian Hordes. No a teď po mě kapela vyloženě chce, abych tu stovku vytáhnul znova… Hned vysvětlím.

První dojem, který jsem při poslechu díla Stella Pandora získal, odpovídal maximálnímu prolnutí a souznění, které jsem si do deníčku zapsal zlatým písmem a hodnotou 100 %. Pak jsem sám se sebou bojoval, zda takové nadšení není jen dílem síly okamžiku a správného načasování (vysvětlím později). Chtěl jsem si dopřát jistého odstupu, oddechu, promyšlení a přísnějšího pohledu na celek. Prosvištěl jsem i starší nahrávky, abych se utvrdil v názorech, které jsem lehce nastínil výše. A pak mi došlo, proč to tak cítím. Arkona, si troufám tvrdit, štěpí své fanoušky vedví. Na ty, kteří přísahají věrnost starším albům plných vzteku, zloby a nekompromisní dikce, která právě vyvrcholila majstrštykem v roce 2002. Už další album Konstelacja Lodu ukázalo volnější, hravější a mnohem poslechově náročnější stránku kapely, která vyvrcholila zase albem zapsaném do roku 2016. Age Of Capricorn tak bylo jakési prolnutí tohoto obojího dohromady, ale nelepilo to. Bylo to vlastně v pořádku, ale něco mi tam pořád nějak chybí a stále tu desku nedokážu plně ocenit. S příchodem Stella Pandora se vyprofilují právě ti druzí fandové kapely, kteří budou ochotni nechat se kolíbat na atmosférických vyhrávkách a melodických masívech. Možná se pletu, ale myslím, že současná tvář kapely nemusí milovníkům prvních nahrávek skupiny sedět. Pokud to máte hozené jako já, a to tak, že vám současná uvolněnější a vzletnější nálada štymuje – pak si budeme rozumět. 

Kapele musím chválit i gradaci alba jako takového. Na úvod vypálí flák, který odpovídá dřívějším manýrům a jednoduše klestí cestu mocí buldozeru, aby v dalších skladbách nasedl do vesmírného korábu a vystřelil vnímání do nekonečnosti univerza. Podporují to víc než skvěle i klávesy, které mi třeba na minulé desce trochu překážely. Nyní v nich vidím účinnou zbraň, a kdyby do toho bubeník Zaala tolik nedupal a Drac nedštil síru do mikrofonu, tak bych vás klidně odkázal na podobnost s Germ. Třeba ve skladbě Necropolis. Tam to prostě je. Ten vesmír, lehkost, melodie, síla, dravost, husí kůže… A když skladba dohraje, tak následující Elysium vás v tom snění zase víc pohoupá. Ale nenechte se zmást mými řečmi o lehkosti a snové atmosféře. Pořád tady existuje sakra ostrá hra bicích a ty kytary snad ani nejsou z tohoto světa. Právě zdejší strunná sekce kouzlí přesně ty harmonie, které na black metalu nejvíc miluji a proč jsem si je jako pubertální zvíře oblíbil.

Tím se trochu oklikou dostávám k slíbenému vysvětlení výše zmíněného tvrzení, a to je to, že mi deska přišla ve správný okamžik. To máte tak, že když se v člověku nějak začíná hromadit vztek, zoufalství, tlak, napětí… jeden by řekl, že i deprese nebo nějaká pojebaná krize, tak jako ventil není správné usínat za volantem, být nevrlý doma i v práci, ale pořádně se nechat odpálit něčím, co to všechno vyřve za vás. Kdysi tolik uznávaný styl depressive suicidal black metal mi v aktuální formě nějak nenese plodné ovoce a v jeho řadách nenacházím vhodného kandidáta k upuštění páry, tak desky jako právě Stella Pandora plně fungují. Safra, tady to všechno je! To napětí, síla, zloba… no, emoce jak kráva.

Album promyšleně střídá nálady, ačkoliv se nezdá, že by nějak zvlášť polevovalo v tempu. Je to jedinečná souhra všech nástrojů, které si volně předávají vůdčí úlohu. Jednou vás povedou bicí, jednou basa, jednou kytary, jednou klávesy. Chce se říct, že takhle má vypadat opravdu velké album. Ale mně tu nějak do té rovnice nepasuje obal. Jako pořád lepší, než, co plive google při zapsání těch dvou slov a kliknutí na „obrázky“, ale prostě to nějak není ono. Ale dokážu to tolerovat. Furt se jedná o originální motiv, který ostatně stylově doplňuje jedovaté logo kapely (konečně). Co, víc pindat – spokojenost.