Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Až díky kolegům v redakci Bhutovi a Garmfrostovi, kteří jsou v tomto odvětví přece jenom většími gurmány, jsem se dostal k debutové práci temných Švýcarů Arrows. A moc bych si vyčítal, kdyby se tak nestalo a já jejich čtyřskladbovou epickou prvotinu Yearning Arrows; Cloven Suns minul. Už jenom proto, jak ideálně vyváženě jejich temnotářství zní a jako takové mi maximálně vyhovuje. Je stylizováno do protnutí black a doom metalu a jejich výpravně atmosférické, a v podstatě i trochu okultní tváře. V prolínání mystických a zle naklepaných pasáží nacházím přesně to, co od podobné muziky očekávám. Vyváženost melodií, brutality a hymnické povahy skladeb je v tomto směru dotažená. Vyvážený je i podíl chytlavé rytmiky a řízené zatuchlosti, neboť z produkce Arrows cítím velmi věrně podzemím čpící chlad. Trojice jako by nám kynula odkudsi z dutin země, kde se na malém prostoru otírá o jeskynní profil a až odtud hrdě kyne noční obloze v myšlenkách dumajících nad vlastní existencí.

V sestavě Arrows najdeme tři persony, které spolupracují i v různých jiných uskupeních. Za všechny musím zmínit Arkhaaik, o jejichž letošní novince Uihtis psal Garmfrost zde, a nejde vynechat ani společné působení v Dakhma nebo Ophanim. V Arkhaaik najdeme celou trojici, v ostatních projektech se členové různě prostřídají. Vrátím se k původu kapely, protože ač nemám švýcarský underground pečlivě zmapovaný, dobře vím, kolik dobré muziky zrovna z této země už prošlo mýma ušima. V Arrows jsem objevil nové jméno a starý cit pro namíchání mixu blackmetalové zuřivosti s doomou chrámovostí a hrdým zrakem epika zabodnutým někam do dáli. Vše ve správně ušpiněném gardu a s pod reliéf schovanou prostorovostí. Jako by narostlou a nabobtnalou, zároveň ale chytře odřízlou od vlezlé líbivosti. V případě Arrows jsme pořád víc po krk ve špíně, než s krkem v neprobádaných dálkách. Ale vyhlížíme je, jsme zvídaví.

Nedá mi to, abych nezmínil svou soukromou analogii s kapelami The Ruins of Beverast a The Nest, mezi které mi tvorba Arrows samovolně zapadla. Jistá provázanost, ať už epická nebo podzemně tvárná tam za mě prostě je, a nedalo mi ani moc práce nad tím zvlášť přemýšlet. Cením si toho, jak jsou pánové schopni umělecky reagovat a proměňovat své vize už jenom tím, že v Arkhaaik je najdeme v podstatě v podobné poloze a přesto zcela jiné. V Arkhaaik animálnější a nespoutanější, v Arrows zase chrámovější, mystičtější. U Arrows se dá klidně klimbat a přitom být ve spojení se zvláštním světem, kde se to náladově střídá. Od chmurné meditace po svícny na chodbách a vzteklé pobíhání kolem jejich plamenů.

Album Yearning Arrows; Cloven Suns si pevně drží svou linii a své čtyři dalekonosné skladby nenechá padnout za oběť patosu nebo nudě. Kompoziční program velí to charakterově surové pořádně rozevřít a nabrat z náladově bohatých pramenů. Posunout to o úroveň výš jenom tím, že jsou k tomu možnosti a byla by škoda jich nevyužít. Mění se tempo, které ale i v rychlejším provedení zůstává pořád dobře čitelné, mění se motivy a nálady, dominuje vznešenost kombinovaná s tím primárně pudovým a páchnoucím. Ano, hudba Arrows voní i páchne. Je to výpravný monolit, kterému nechybí dar vymáčknout ze sebe víc, než bývá běžné. Yearning Arrows; Cloven Suns je drtivá epika a rozhodně ne běžná nahrávka. V mých očích (uších a mentálním příjmu vůbec) je to jedna z nejzdařilejších desek za rok 2025. A to se nebavíme o blacku nebo jeho pomalejším bratříčku doom metalu, bavíme se všeobecně. Hudba Arrows se dme a její otisk jen tak nevyprchá. Počítejme i s tímto a chvalme sklepní mystiku vybavenou dalekohledem. První album Arrows je velmi vydařená záležitost.