Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Àrsaidh - Roots

ÀrsaidhRoots

Bhut21.7.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: U Roots od kapely Ársaidh se můžete soustředit na barevné melodie a rozsáhlé kompozice nemálo připomínající podzimní lesní cesty listnatého lesa, kde ono kolorované rozličně tvarované listí hladí kroky a příjemně šustí v mysli, aby jeho vůně následně dokonala očistu hlavy. K tomu snad už netřeba nic dodávat. Naslouchejte a otevřete své vnímání.

Ještě se nestihla na výsluní pořádně ohřát zbrusu nová placka Roots od anglického projektu Ársaidh a už jeho autor změnil název kapely na Saor. Každopádně nás tyto peripetie nemusí trápit, jelikož se budeme plně věnovat debutovému a de facto poslednímu počinu Roots právě od Ársaidh. Za celou muzikou stojí človíček jménem Andy Marshall, kterého můžeme znát jako vokalistu Old Silver Key, nebo jako tvůrce jeho dalších projektů, například In Vino Veritas nebo Askival. Ale dost bylo jmen, nyní je důležité se ponořit do sdělení alba Roots.

 

Roots se zjevilo poněkud nenápadně na poli atmosférického folk black metalu. Toto žánrové přiblížení je docela divočina, takže vězte, že něco podobného byste mohli slyšet třeba u vynikajících Árstíðir Lífsins, či Agalloch. Tolik tedy k přiblížení hudebního koutku, ve kterém se budeme pohybovat. Osobně si myslím, že takovou hudbu lze pořádně udělat jen stěží a když jste na to sami, je to o dost těžší. Není jednoduché vymyslet motiv, který bude znít natolik podmanivě, aby byl posluchač lapen do sítí tohoto chladného žánru. Z hudby musí dýchat vánek moře, který vyvolá kostitřas, musíme cítit vůni lesa po dešti, na obloze se nemá blyštit slunce, nýbrž neblaze cestovat velká mračna. Trochu anglické počasí, lépe řečeno ostrovní. A pokud se nám toto celé podaří jistým způsobem navodit, je vyhráno. Roots tyto jevy dokázalo oživit a zaznamenat v hudbě samotné, dokázalo je navrstvit na sebe tak, aby z toho mrazu zas tolik nezáblo a jediný mráz, který proběhne po zádech má za důsledek vzrušení, nikoliv vlezlá kosa. Je až s podivem, kterak se to povedlo dát dohromady a čistě uhranout uši. Pokud se rádi hroužíte do podmanivých, mechem porostlých melodií a nejste odpůrci rozsáhlých songů s všelijakými, avšak přirozenými zvraty, bude tato deska pro vás jednou z těch lepších, které si letos pustíte. Příroda zde totiž vstupuje naproti svému naslouchači. Je to jedno z alb, které odhodí špínu měst a směle ukáže ryzí nahotu a panenství Země samotné.

 

Věřím, že autor nedělá žádné vypočítavé kroky, nýbrž skládá striktně srdcem, což je na výsledné nahrávce značně znát. Jeho specificky hrubý vokál totiž plně koresponduje s divočejšími přírodními živly, a pokud trochu vypnete mysl, máte dojem, že to co posloucháte, není hlas člověka, nýbrž jednoho z přírodních živlů. Třeba se to jeví jako sen, ale ten sen si setsakramentsky hodlám užít. Je jedno, že zvuk je jaksi zabalený a chmurně zadýmaný – to nakonec dodává celému albu zvláštní patinu a jen přidává na prazvláštní tajemnosti. Nelze říci, že ten, či ten nástroj je dominantní a vévodí nad ostatními, nebo snad vytváří ústřední motiv. Tady má totiž každý svou řadovou roli a v jisté okamžiky má prostě podium jen pro sebe. Plně se pak můžete soustředit na barevné melodie a rozsáhlé kompozice nemálo připomínající podzimní lesní cesty listnatého lesa, kde ono kolorované rozličně tvarované listí hladí kroky a příjemně šustí v mysli, aby jeho vůně následně dokonala očistu hlavy. K tomu snad už netřeba nic dodávat. Naslouchejte a otevřete své vnímání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky