Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arsonist Lodge - Iänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys

Arsonist LodgeIänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys

Bhut28.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Arsonist Lodge předvádějí, jak noblesně lze tvořit střední šlapavé tempo black metalu. Nahrávka to není zlá, není ani strhující, je ale přirozená a vcelku podmanivá.

Mnohé asi nepřekvapí jméno na black metalovém poli Arsonist Lodge, ale jiné třeba ano, jelikož teprve letos se odhodlali k vydání první dlouhohrající desky. Její název je těžko zapamatovatelný, tedy následující: Iänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys. Občas si tak říkám, jak asi v uších mezinárodních posluchačů zní názvy našich, hezky česky pojmenovaných alb.

 

Arsonist Lodge už na svých předchozích menších nahrávkách předváděli obstojně zvládnutý black metal a kapela se v daném hudebním ranku stala vcelku výrazným pojmem. A tak po deseti letech existence na řadu přišla konečně první oficiální deska. Událost, kterou doprovázelo velké očekávání a následoval menší šok, protože kapela na desce zní drobátko odlišněji, než jak bychom mohli čekat. Možná, že to celé vyznívá jako popis jedné ze zástupu špinavých ug band, ovšem ruku v ruce s touto domněnkou kráčí i jedna další, a to že všechny totálně undergroundové black metalové kapely hrají výhradně raw black metal a na žádné progresivní nápady není pomyšleno ani vteřinou. Proklety budiž předsudky, nechť se před námi otevírá svět bez mantinelů!

 

Nejspíš jsem vám pěkně zamotal hlavu a přitom stále nevíte, čeho že se to nakonec od nové desky Arsonist Lodge dočkáte. Jen klid, žádné špatné muzicírování, či tápající údery tmou to nejsou. Řekl bych, že kapela si je až příliš jistá tím, co hraje a co chce sdělit. Tahle nová deska totiž nevyjíždí zcela zbytečně do válečných temp a krev stříkajících maršů. V plynulém klídku si cvaká zlatou, pardon černou střední cestu. Tempo je natolik šlapavé, až se místy dostáváme k strnulému pohybu nohy, bez pocitu vnímání muziky samotné. Zkrátka vata, nuda, bílé místo na mapě. Naštěstí se těchto stavů nenachází tolik, abychom byli schopni desku vypnout, ale zase jich není tak málo, aby nás to posadilo během prvních kontaktů. Album musí jednoznačně uzrát. Ostatně recenzi na něj před sebou strkám dobré čtyři měsíce ... nejdřív jsem hodně váhal a pak už jen oddaloval.

 

Není příliš snadné vstřebat čisté chorály, které jednak celou desku otvírají a tu a tam se i navrátí. Osobně ono intro s velkou radostí přeskakuji, jelikož nástup skladby Unleash Armageddon je dost strhující na to, aby byl schopen celou desku uvést samostatně. Od té chvíle se až na pár drobných výjimek nepolevuje, ale taky nepřidává. O to více mohu doporučit album i těm, kteří ten černý kov snášejí jen okrajově a jeho špony nejsou tak masitě zaryty v jejich skráních. Je pravda, že se album skvěle poslouchá a přímo báječně poslouží jako kulisa při všední činnosti, na druhou stranu není od věci se skutečně pozastavit a zkusit daleko více zabřednout do spleti pasáží a snažit se objevit jeho skrytý půvab. Nahrávka totiž, což znovu opakuji, není zlá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky