Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak říká kolega Jirka D. „na Islandu musíte bejt buď rybář, nebo muzikant“. O jedné takové kapelce, kterou krom Islanďanů tvoří ještě ansámbl z Německa a Norska, si dnes trochu povíme. Její název zní Árstíðir Lífsins a v letošním roce nám předkládá své již druhé album Vápna Lækjar Eldr. 

Historie sahá kamsi do roku 2008, kdy bylo toto uskupení stvořeno deseti lidmi z již výše zmíněných destinací. V roce 2010 svou kariéru odstartovali vynikající nahrávkou Jötunheima Dolgferð. Po dalších dvou letech tu máme další zářez v podobě této novinky. Žánrově kapela spadá do black metalu s hutnou příkrasou folku. Lehce by se dali připodobnit výrazivu A Forest Of Stars, jinde zase můžeme srovnávat s Negură Bunget apod. Z těchto skic vyplývá, že muzika to nebude zrovna primitivní a přímočaře jednoduchá. Hlavním praporem v hudbě je folkový duch, který se rozprostírá mezi vteřinami každé skladby, ať už se jedná o vlastní pasáž, drobnou melodii, či jen obecnou atmosféru. Black metal zde zastupuje charakter tvrdšího rázu. Udává tempo a je to vlastně jediný prvek, který poslech zahušťuje a dodává mu na neobyčejnosti. Z tohoto žánru si kapela ponechává jen jistý druh zpěvu – krkavčí skřehot, svižné plochy a drobátko taky té aury temna. 

Na nové desce se nám oproti debutu kapela zas o kousek posunula směrem k vrcholu. Jestliže  dokázala prvotina rozmetat posluchače a absolutně jej uhranout, (alespoň já jsem si z toho teda sednul jako málokdy) tak nová deska musí být dosavadním vrcholem tvorby. Ovšem jisté rezervy bychom si ještě měli ponechat. Neukvapovat se k unáhleným závěrům a vyčkat dalšího pokračování a nechat situaci uzrát. Ale stejně se neubráním dojmu, že nové album je skvostem, který se v daném žánru jen tak neslyší. Svérázný islandský folk doplněný o norskou a německou tématiku zní jemně netradičně. Není to zase něco, co bychom dříve neznali a možná už někde neslyšeli, ale tito pánové to umí podat jiným servírovacím způsobem, než na který jsme byli doposud zvyklí. Posluchačovo rozpoložení se nebojí navrtávat použitými vokály. Buď slyšíme táhlé hluboké chorály, čisté vyprávění, či blackový skřehot. Nutno říci, že ony chorály mají takovou zvláštní moc a téměř pokaždé mi projede tělem mráz. Dokreslíme si kontury obrázku blackovými kytarovými výjezdy a máme nádherný obraz plný pestrých barev a přitom dokonale sladěný a rozhodně se to netluče. 

Přátelé, chcete-li zas po chvilce slyšet něco netradičního, avšak s tradičním duchem, Árstíðir Lífsins bude ta správná volba. Ať hledám jak chci, žádnou chybičku se mi vyšpionit nepodařilo. Ty honosné dlouhé kompozice, ve kterých se střídají nálady od hladivých po drásavé, jakoby odrážely vlastní tvář přírody zemí, odkud autoři pocházejí. Cítíte tak hory a hluboké lesy Německa, chladné fjordy a ledovce Norska i termální prameny a gejzíry Islandu. Křehkost střídaná nespoutanou divokostí. Zkrátka a dobře - nádhera.