Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ruku na srdce, je rok 2017 a nejednoho fanouška black metalu už ze židle zvedne málokterá nahrávka, která spadá čistě do zmíněného žánru. Už dávno se nikdo nepachtí za vším, co je oštítkováno podobným cejchem, ale žijeme v době, kdy je z čeho vybírat a nejde jen o muziku. Důvody proč se nyní rozepíšu právě o kapele Asagraum by měly být něčím jiné, než na co jsme doposud tak nějak zvyklí. A můžu slíbit, že tohle jiné do jisté míry rozhodně je.

Tak hlavně potěším pány a svým způsobem si přiznáme naše základní pudy. Ne, nejde o pud sebezáchovy, ačkoliv i ten lze vystopovat, ale o pud čisté přitažlivosti. Zkrátka – kapelu Asagraum tvoří výhradně ženy. A pokud mohu hovořit za sebe (jelikož jsem je viděl živě v Modré Vopici), jedná se o vskutku pěkné ženy. V tuto chvíli zřejmě většina již tuší, že budu pozitivně naladěn, zejména redakční kolegové a jiné spřízněné duše, a nebo i čtenáři, kteří z nějakého důvodu zjistili, že chválím prý vše. Deska Potestas Magicum Diaboli se mi líbí a má veškeré atributy potřebné ke kvalitnímu black metalu, jen je třeba si utřídit mantinely, ve kterých se tento žánr v případě zmíněné nahrávky pohybuje.

Ve své holé podstatě nejde o nic, co by bořilo hranice, šlo s novými trendy, nebo jakkoliv výrazně čpělo nad vším dalším. Asagraum fungují na základě typických blackmetalových principů okultního ducha, s tím rozdílem, že oproti drtivé většině v uvozovkách konkurenčních skupin, umí hrát tento žánr přesvědčivě a především perfektně. Nechybí zde celá řada hřmotných valivých pasáží syrového charakteru se skřehotavým vokálem. Vše je náležitě očerněné a tajuplně vyznívající.

Mohl bych vyložit detailní rozbor nahrávky, ale tohle není žádný progres, žádná avantgarda, žádná snaha o posouvání hranic, či vtažení nějakých netradičních vlivů. Tohle je black metal se vší jedovatostí, co k němu patří. Ačkoliv deska rozhodně není tou nejdivočejší či zcela nejsyrovější, jak bychom si pod touto škatulkou mohli představit. Je to styl hry, který se mi při vyslovení této hudební odnože vybaví asi jako první a Asagraum jej umí podat velmi přesvědčivě a ve vší důstojnosti. Tím pádem se lze bohatě oddávat jedovatému vokálu, důrazným riffům s dobrými melodiemi a především burácivé dovjšlapce, která to celé krásně žene kupředu. Celkově mám z bicích nástrojů dobrý dojem, protože drobná dívčina, která za nimi sedí, jednoduše umí. Plně si vystačí s dosaženou rychlostí, aby ještě stihla vycinkávat činely a dunivě proprášit blány zbylých škopků.

Tenhle black metal prostě baví. Nesnaží se o nic, jen o to, aby byl kvalitně interpretován ve své ryzí podstatě. Je to plné démonizmů a černočerných možná klišé postupů, ale výsledek funguje a dokáže oslovit. Nemyslím si, že by deska mohla zapadnout v šedi podobných. Cítím z ní totiž něco víc, nějakou sílu, která to hrne ven. Možná mi v tom pomáhá vědomí, že jde o dílo dámského původu, což materiál jednoduše vytrhává z osidel zapadnutí. Těžko říct, každopádně jsem nenašel motiv, který by mi překážel, vadil a jinak zastiňoval příjemný dojem, který během poslechu narůstá.