Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S novou várkou promo CD se na řadu dostává albový počin brněnských Asgard. Při poslechu mě doslova zaráží, že kapela existuje již dvě dekády a teprve nyní vydávají své druhé album pokřtěné "Zlověstné časy", ale po sečtení pozitiv z poslechu tohoto alba, mohu být za nízkou kvantitu rád. Jediným přeživším na palubě Asgard od počátku plavby je paradoxně vokalista Mira Horejsek. Kapela, jež brázdí dávné zšedlé sněhy, trpí skladatelskou impotencí, o instrumentálních výkonech nemluvě. Black metal starého střihu, který kapela produkuje, bylo možné obdivovat před dvaceti lety a 10 kily. Podobných old school sebranek se našlo mnoho až běda. Nutno předeslat, že veškerá lyrika alba vzešla ze slovutného pera, páně Jiřího Waltera. Ikona tuzemské metalové scény se samotná ujímá recitativu jednoho ze svých poetických textů.

Albu nemohu popřít jakousi topornou snahu vymanit se z šedi klasického strnulého blacku. Děje se to občas správně, někdy mile a až úsměvně, ale především naivně. Svižné skladby drhnou černé koryto s úctou a bez odvahy vymyslet nějakou záchytnou věcičku, tu a tam se vynoří slušná kytarová vyhrávka ("Založení říše"), nebo pomalejší atmosférická pasáž. Největší devalvaci kvalit kapely a "Big Bossových" slov, způsobuje Mirův až žalostně slabý, rádoby drsný vokál, který je o dvě jakostní délky za svými druhy s instrumenty. Slušné české texty jsou tak hanobeny neumětelstvím a bezcharakterním recitativem. Z hlasivek nejen že nejdou melodičtější nápěvy, ale ani drsná stránka nemá potřebnou hrubost a charisma. Raději sleduji hudbu a vokál ignoruji. Vokální průjem v "Pohár a meč" už totálně odzbrojí mé veškeré naděje, že by „Zlověstné časy“ v tomto směru přinesly lepší vítr. Nemohu si pomoci, ale pokud kapela někam vzlétá (vydává album), měla by si ujasnit, jakých výšin chce dosáhnout a podle toho zvolit zátěž. A víte co se se zátěží děje u balónového létání, ovšem pokud je odlehčení zároveň i pilotem, tak je situace bezvýchodná stejně jako u Asgard.

Z blamáže je CD vytahováno slušným zvukem, občas je hodně nahoře Horejsek, naprosto zbytečně, to dobré se děje pod ním. Monumentální stěna "Vzpomínka" je fortelně vystavěna na pořádně rychlých blackových základech, z nichž vyrůstají šlahouny temných růží, vinoucí se svůdně svými zákeřnými ostnatými stonky, kolem temných, kovářem kovaných prvků plotu. Slušná sbírka nálad, temp a uvěřitelných atmosfér, naštěstí žalozpěv Horejskův zde dostává minimální prostor prznit celek. Aura temnot v plíživých momentech nabývá uchopitelných entit. V titulní skladbě alba musím přestavovat ušiska na změnu soundu, který získává na průraznosti a syrové razanci. Našeptávající vokalista mi konečně nevadí.

Asgard zahrají i na gotickou notu a vytesají tajuplnou šlehu "Mysterium zla", která album občerstvuje přísunem odlišných látek, stejně působí akustická instrumentálka "V popelu předků". Žádné novum, pouze primitivní prvky odjinud, čeřící jednotnou slitou skvrnu. Lépe vychází akustická "Stříbrná deska I." s recitativem "Big Bossovým", trochu nesrozumitelným. Nechápu záměr do podkladu pustit jakýsi hospodský hlomoz, skladba zbytečně přichází o jemnost, čistotu sdělení a křehkost. Druhý díl skladby už opakovaně čerpá z pomalejšího tempa, na kterém má šanci vykvétat kytarový ornament a temné nálady. Zde spatřuji silnou stránku Asgard a možné východisko, které by je dokázalo více "prodat".