Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Osmiletá existence At The Drive-In v letech 1994 až 2001 přinesla tři dlouhohrající desky, z nichž ta poslední, produkovaná Rossem Robinsonem - Relationship of Command (2000) - se stala milníkem a modlou jedné generace. Úměrně tomu lze mluvit o významu samotné kapely, která patří k těm vůbec nejvýznačnějším představitelům (post)hardcorové scény své doby, tedy minimálně v zahraničí. U nás ten pocit nemám a těžko říct, kde hledat chybu.

Pokud lze psát o něčem jako „klasické sestavě“, pak jsou to Cedric Bixler-Zavala, Jim Ward, Omar Rodríguez-López, Paul Hinojos a Tony Hajjar. Má smysl připomínat, kde všude dostal jejich talent novou šanci po rozpadu At The Drive-In? Sparta? The Mars Volta? Znáte? Minimálně druhou zmíněnou kapelou doufám ano, protože jinak začínám ztrácet ideály.

Návrat ATDI proběhl na začátku druhé desetiletky, ale byl to návrat koncertní a rychle vyčerpaný. Už tehdy se sice spekulovalo o novém albu, ale druhý rozchod spekulace utnul a všechno se tak posunulo o pár let dál. Osobně se klidně přiznám, že další události kolem ATDI jsem nijak nesledoval, na další comeback v roce 2015 jsem hodil bobek a řeči o nové desce nevnímal a neřešil. Nicméně tentokrát se do studia zajelo, deska vyšla, a to dokonce v sestavě téměř klasické. Chybí pouze kytarista Jim Ward, kterého nahradil Keeley Davis ze Sparty.

In•ter a•li•a tak vychází dlouhých 17 (slovy sedmnáct) let povýše zmíněném zásahu do černého, což ... což je vždycky výzva jak pro kapelu, tak pro fanoušky. Především tedy výzva co do zodpovězení klasických otázek - co čekat, čeho se bát, co prominout nebo čím se nenechat napálit. Nicméně začnu od lesa, a to tradiční lamentací nad dnes tradičně zničeným zvukem. Ano, píšu to často, jsem s tím už otravnej, ale mám k tomu často důvod. Sluchátkový poslech desky vyloženě bolí. Zvuk roztříštěného skla připomínající činely je smutným znamením doby, která kvalitu vyloučila na okraj. Anebo jinak - to my jsme ji vyloučili, na dobu se jenom vymlouváme.

Pod praskajícím povrchem se nicméně nachází zvuk dravý, ostrý a řekl bych přesně ten, který bych od této kapely a této desky čekal. Podobně dravě se snaží působit kapela, protože přesně tak si ji všichni pamatujeme a ... a vzpomínky je třeba ctít. Nepíšu to s ironií, je to přirozená věc. Jenže tehdy mě bylo šestnáct, členům kapely kolem pětadvaceti a nic z toho dneska není pravda. Ale s pravdou je třeba se rvát.

A přesně to ATDI dělají na novém albu.

Možná proto uhánění vpřed jak splašení koně a poprvé brzdí vlastně až v předposlední skladbě Ghost-Tape No. 9. Album odstartuje svižně, energicky a pak jakoby hrálo závod s časem, jakoby se kapela snažila nacpat maximum do předem stanoveného limitu a teprve až ke konci jí došlo, že to stihla a že může sundat nohu z plynu. Není to špatně, nejsou to špatné songy, ale je to divný s ohledem na věk všech kolem a na jejich schopnosti si s dramaturgií alba pohrát trochu nápaditějším způsobem.

Tak předně Omar Rodríguez-López. Tenhle mozek The Mars Volta by potřeboval hromadu místa a to nemá. Takže hází jednu vyhrávku za druhou, v letu skladeb, mnohdy skoro až překotně (Torrentialy Cutshaw nebo Tilting at the Univendor) a i když je svým způsobem obdivuhodné, co všechno dokáže vymyslet a vtěsnat do tak malého prostoru, tak právě ten malý prostor mu nejednou podrazí nohy.

Z tohoto pohledu pak navrch dostávají přímočařejší a jednodušší skladby typu Governed by Contagions či Incurably Innocent, které samozřejmě odkazují na téměř dvě dekády staré vzpomínky, ale vedle toho do sebe nevstřebávají následný muzikantský posun k techničtějšímu výrazu. Jsou to jednodušší ATDI, kteří tak trochu zapomněli na to, že jsou taky skvělí muzikanti, a ve výsledku znějí víc přirozeně.

Ať už se ale na In•ter a•li•a dívám z jakéhokoliv úhlu pohledu, hledám jakékoliv mouchy, jedno je jisté - žádná blamáž se nekoná. ATDI nahráli slušnou desku. Ano, snaží se využít vzpomínek na to, co bylo. Hrají tak, jak si myslí, že by ATDI měli hrát, plus trocha té techniky navíc. Je to sice lehká schizofrenie s převažujícím zrcadlem nazpět, ale to v celkovém pohledu nehraje zas tak velkou roli.