Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

ATROCITY jsem měl docela hodně rád. Zejména industriální peklo „Die Liebe“ mě svého času opravdu bavilo, ale ty doby, kdy tito hudební chameleoni hráli prvotřídní muziku, jsou zdá se pryč. Ještě tak devět let stará vzpomínka na extrémní metal v podobě „Atlantis“ stála za hřích, ale po všech těch předělávkách a doprovodných gotických pseudo cosi s Liv Kristine jsem ztratil důvěru v poctivost Krullovců. Že by se to nyní změnilo? Alex v promo materiálech prohlašuje, že novinkové album „Okkult“ je součástí připravované trilogie, která se vrací k temnému death metalu.

Hned při pohledu na úvodní cover se mi zježily chlupy na zádech. Jakási kočena v masce a hadem obtočeným kolem těla nepůsobí věrohodně, zvlášť protivné jsou barvy použité u fontu písma. Všechno je to kýč jak bič, stejně jako název desky. Další věcí, která mě zarazila, je využití orchestru. Ne že by Lingua Mortis Orchestra pod vedením Victora Smolskiho (Rage) zněl špatně, ale kombinace metalu s orchestrem je opravdu zprofanovaná a ne každému je dáno do vínku skládat jako Wagner nebo Ihnsahn. Když si připočtete spolupráci s kanadskou zvukovou designérkou Katie Halliday (horory Saw), která jim pomohla s intry, idea dávných časů a undergroundu je pryč. Navíc jim to podle mě dohromady moc nevyšlo. Zvlášť funguje metalová hra, zvlášť filmové předehry a úplně bokem orchestrální stránka. Myslím si, že by staří profíci takovou nedostatečnost neměli pustit do éteru, takhle cítím levnou masáž méně vnímavých, avšak početnějších posluchačů symfonických seskupení. Jenže nevím, jak jim tenhle záměr vyjde, protože co se týče metalové složky, je to old school death jak víno. Alexův řev zní opravdu hrubě a trochu mi připomíná Marca Greweho (Morgoth, Insidous Deiease). Tedy hlasově ne tak chorobný, ale pěkně zabarvený. Zvuk kytar zní ocelově jako za starých časů, navíc hra bubenického nováčka Jorise Nijenhuise svým přednesem klasický death metalový feeling parádně podpoří. Aby toho nebylo málo, Alexova manželka - dnes už legendární Liv - si zde zahostovala také a její hlas mě vlastně už nepřekvapil. Na „Atlantis“ se její operní přednes pěkně vyjímal, proto jsem věděl, co můžu nyní očekávat. Kdo čeká sladké cvrlikání, známé z její sólové kariéry či Theatre of Tragedy, nedočká se. Její hlas má snahu pohybovat se tam, kde vládne mocná Lisa, jen tedy nedosahuje kvalit zmíněné legendy. Tím ale nechci říct, že zní špatně, dokonce patří k tomu lepšímu, co „Okkult“ nabízí.

Úvodní „Pandaemonium“ rozjíždí soundtrackové intro, které je shozeno divným nájezdem řevu a bicích. Pak se skladba trochu zklidní a pokračuje vcelku solidně. Jen ten orchestr s metalovým základem nepůsobí harmonicky. Následující „Death by Metal“ je jiné kafe. Takhle měla znít celá deska a já jim to sežeru i s navijákem. Nebudu se ale zastavovat u všech songů. Chybou desky je, jak už jsem zmínil výše, nevyrovnanost. „Satan`s Braut“ je taneční hopsačka, která do zbytku nepasuje. „Necromancy Divine“ s řízným refrénem vám rozmašíruje hlavu, to stejné „Masaya (Boca Del Infierno)“. „When Empires Fall to Dust“ zase hraje na melodickou strunu. Délka desky 54 minuty se mi zdá pro styl, který ATROCITY prezentují, docela dost a po čase se začne dostavovat pocit monotónnosti.

U textů se raději nebudu zastavovat. - černá magie a okultně hororové hrátky z pera Alexe Krulla zní jako z hollywoodského trháku. Děkuji, nechci.

Abych to shrnul. Obrovská škoda je především v tom, že si pánové a dáma vzali na svá bedra příliš velký úkol. Míchat hrušky s bramborami umí jen pár vyvolených. Myslím, že ATROCITY svoje řekli už dávno a současné houpání od gotiky, k elektronice nebo death metalu by si mohli odpustit. Samozřejmostí je hráčský um, který se dal očekávat, a dokonce v podobě Alexova hlasu dokonce překvapili. Otázkou je, pro koho vlastně album natočili. Death metalisté ho určitě odmítnou a pro experimentátory je neexperimentální. Nevím, jak milovníci symfonického metalu, ale pro ty by mohla být překážkou stará death metalová řezničina bez melodických zpěvů.