Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Audiobooks - Astro Tough

AudiobooksAstro Tough

Lomikar21.2.2022
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Ostřílený multižánrový hudebník doprovázející příběhy zmatené mladé duše. Ideální kombinace mezigeneračního dialogu.

David Wrench je zasloužilý hudební producent, který ve studiích dýchal na zátylek interpretům jako David Byrne, FKA Twigs, Young Fathers či Austra. Má řadu cen a vypadá strašidelně. Evangeline Ling je mladá britská umělkyně a modelka. Teprve nedávno ukončila studium na výtvarné škole, má velkou pihu nad pravým prsem a neví co se sebou. Těžko říct, jak se dali dohromady, nicméně vzniknuvší tvůrčí přetlak dal vzniknout hudebnímu projektu s výborně googlovatelným jménem Audiobooks.

 

Jejich přechozí debutní album Now! (in a Minute) ke mně svého času doputovalo v různých ústřižcích, nicméně celé jsem ho neslyšel a všeobecný úzus ohledně něj panuje takový, že se jedná o prvotřídní skladatelství motající se v naprosto nekoncepčním chaosu, kde jedna píseň neví, co dělá druhá a do toho Evangeline Ling žvatlá úplně z cesty jako smyslů zbavená. Takovému popisu bych se nebránil ani v případě alba druhého, zároveň bych ale rád upozornil, že nemám problém ani s jedním zmíněným elementem. Třeba tím prvotřídním skladatelstvím.

 

 

Když si projdeme Wrenchovo producentské curriculum, vidíme v něm jasně člověka, který není zamknutý v jedné hudební poloze a má schopnosti a tendence kecat prakticky do jakéhokoli konvenčnějšího hudebního žánru. Zároveň vzhledem ke své profesi ví, nakolik není třeba svoji hudební aprobaci zbytečně exhibovat, když je schopný na stůl vyplivnout jednoduše dobrý song. Hudební rozsah Astro Tough je totiž skutečně eklektický. Začínáme elektronickou peckou The Doll, která jakoby koncem 90. let vypadla ze šuplíku Chemical Brothers. Brilantní píseň He Called Me Bambi zase vyroste v dramatickou Ellisovinu se silnými smyčcovými vlnami. Na Warrena jsem si pak vzpomněl i v závěrečném tracku Farmer. First Move je pak synthovým dojákem, který upomene smutné taneční písně první poloviny 80. let, Driven By Beef zase úplně jeblý mambo a Black Lipstick regulérní techno.

 

Jaký je v tomhle všem vklad Ling? Stojí za texty a vokální složkou. Přičemž zde může mnohý narazit, zejména pokud má konvenčnější představy o tom, jak taková dívčí vokální složka, potažmo texty, mohou vypadat. Její projev působí nejednou zmateně opile, případně cílevědomě zkouřeně. Často se jedná pouze o mluvené slovo (The Doll) někdy přecházející až v nonsensové žvatlání (Blue Tits) či pomatené vřeštění (Driven by Beef). Ve zpívaných pasážích pak hrdě prezentuje nakolik není profesionální zpěvačkou. Například, když v písni First Move drobné falše ve vyšších tóninách jejího hlasu dojemně korespondují s textem o tom, jak jela dlouhou cestu do tanečního klubu a teď tam nešťastně stojí a neví, jaký udělat první pohyb. Finální píseň Farmer pak svojí kouzelnou bezelstností budí dojem zapomenutého textu, který si interpretka domýšlí během hraní.

 

 

Samotné texty jsou svojí kapitolou. Mimo jiné tedy také proto, že díky výraznému přednesu se před nimi prostě neschováte. Jsou to velmi osobní a často nekoherentní schrumáže zážitků, podvědomých stresů, situací a projekcí. To vše s velkou dávkou ironie. Při důkladném studiu jsem však objevil celkem zajímavý fakt a to, že se ani jednou neschovají do metafor, aluzí či dvouznačností. Vše zde je bezprostřední, konkrétní a v tom často třeba i vulgární. A tento přístup mně velice oslovil, protože za a) si myslím, že pracovat dobře s nějakým poeticko-kryptickým jazykem umí tak padesátina hudebních projektů, který se k němu uchylují (a Triumph Genus to fakt nejsou) a za b) si na ty neurózy, nejistoty, křehkost a pitomost mládí dokážu ještě vzpomenout a dle toho, jak se zde o tom všem mluví to na mě působí sympaticky autenticky.

 

Audiobooks je perfektní hudební multižánrová exkurze do devadesátkových postupů v režii někoho, kdo už nemusí nikomu dokazovat, že je výborný hudebník, protože mu stačí zkrátka jím jen být. Pokud k tomu sekunduje věrohodně pomatená holka, která se skrze texty vtipně vypisuje, jak neví, kde je levá, je to pro mě ideální kombinace. Replay!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky