Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Autumn

Autumn's DawnGone

Bhut19.12.2014
Zdroj: CD (#Eisen087), promo od Sure Shot Worx
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Znáte Germ? A znáte Germ bez elektroniky? Pokud ne, tak si dejte Autumn’s Dawn a užívejte plnými doušky. Je o co stát. Přece jen jde o dílo, které se nikam netlačí a přitom pevně stojí nohama na zemi.

Ačkoliv se astronomicky blížíme do období zimy, příroda kolem připomíná cosi jako post-zimu. Možná právě proto se nyní vypravíme do říše Autumn’s Dawn, která trochu post je. Tato říše se nachází daleko od všech zástaveb a infrastruktur, je tak daleko, že je zkrátka pryč. Konkrétně Gone.

 

Když v redakci přistálo toto promo cédo, bylo ve všech materiálech slibováno, že půjde o depresivní black metal. Asi jste si už všimli, že jsem jedinec slyšící na (téměř) vše černé a tak jsem se nepochopeného depresí zamořeného dítka chopil. Obal CD laděný více do světlých než jakýchkoliv jiných odstínů mi ještě alarmující nepřišel, jenže při spuštění kotouče byla očekávání ze sklíčené nahrávky ta tam. Veselé, přinejmenším melancholické melodie a mnohdy skočná nálada prostupuje celou stopáží. Po depresivních tendencích ani památky… a tentokrát je to jedině dobře.

 

Soustředěný poslech zkušeného ucha dá tušit, že zpěvákův hlas není zcela ojedinělý. Letmý pohled do bookletu moc nenapoví, jelikož se oba autoři skrývají pod přezdívkami Anguish a Sorrow. Ten posledně jmenovaný však není nikdo jiný než Tim Yatras, o němž jsme si již několikrát povídali v souvislosti s kapelou Germ. Znáte-li Germ, nebudete mít daleko k představě o hudbě Autumn’s Dawn. De facto si lze s trochou fantazie představit Germ bez elektroniky a ve středním tempu. Při této vizi už máme daný jasný výraz kapely, jež nám tu leží na stole. Však už i samotný název desky lehce koketuje s domovským projektem. Možná jde o spekulaci, ale jednoslovný strohý název mají i díla pod hlavičkou Germ (Wish, Loss a Grief).

 

 

Vám, kdož dosud netušíte, o čem je řeč, přiblížím, že jde o příjemný a vcelku nápaditý post-black metal s čistým, ostře zabarveným vokálem. Střední tempo dává tušit, že nepůjde o žádné divoké výpady, k čemuž doplním, že nejde ani o plouživé shoegaze drnkání, ačkoliv jej lze místy rovněž vyslechnout. Struktura alba sama o sobě je postavena tak, aby se pořád něco dělo - nástup je svižný a veselý, později se deska nakloní k rozjímání o krásách přicházejícího podzimu a takové té všudypřítomné nostalgii. Jinde zas vykročí plouživějším krokem s pár kapkami slz na líci, což zároveň sama skladba (třeba When The Sun Sets For The Last Time) vyvrací podivně osvobodivou melodií. Podobné momenty se různě mísí po celou dobu nahrávky. Stěžejní však je akorátní tempo, které místo nalazení posluchače na depresivní a skličující notu, spíše dokáže náladu zvednout a vlastně příjemně zpestřit den, eventuelně noc. Ano, snaha o smutné momenty tu je, ale já z nich jednoduše cítím rozlet myšlenek do širokého prostoru (v tomto případě jde o přírodu). Stejně jako tomu známe z Germ, kde se vše katapultuje do nekonečného vesmíru (já se neubráním, ale to srovnávání s Germ je zkrátka nasnadě).

 

 

Příčinu k mizerné náladě nezavdá ani obal. Ten je vkusně založený na třech barvách (převažující bílá, šedé fotografie, stříbrný text), které samy o sobě mají charakter spíš melancholický ba dokonce romantický. Prostě ať hledám, jak chci, žádný prostor pro depresi tady necítím, nevidím, neslyším. To určitě není špatně a abych se přiznal, je to i takhle lepší a ve skrytu duše jsem si vlastně oddychl. To jen pro případ, až na vás někde vybafne slovní spojení depressive metal a Autumn’s Dawn, abyste věděli, že tyhle dva pojmy mají k sobě poměrně daleko. Naproti tomu získáte vkusnou, neurážlivou příjemně podzimní nahrávku, prostoupenou post-rockem, post-blackem a taky špetkou doomu. I ta závěrečná loučivá skladba Gone jen nenápadně odkráčí s noblesou sobě vlastní. Po fade-outu zbude jen ticho a v mysli příjemná nálada.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 20.12.14 14:12odpovědět

od desky jsem čekal víc, ale recenze je super.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky