Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V roce 2012 byl oznámen rozchod Candlemass s vokalistou Robertem Loweem z důvodů neuspokojivé živé prezentace. Následně se činnost souboru utlumila. Sám jsem měl možnost vidět jednu akci odzpívanou Robertem a byl to jeden ze splněných snů, neboť jeho domovské uskupení Solitude Aeturnus nemělo tendence vystupovat v Evropě. Pravděpodobně to lidsky přestalo fungovat a Robert byl odejit. Candlemass a zpěváci je téma, kterým bychom mohli popsat nejeden arch. Život jde ale dál a letí jako splašený. To si uvědomuje i zakladatel Candlemass, baskytarista Leif Edling a nehodlá marnit umělecký čas stáním opodál a zakládá soubor Avatarium s doposud neznámou pěveckou dominou Jennie-Ann Smith, která se v mezičase stala manželkou kytaristy Marcuse Jidella.

V roce 2013 vychází Avatarium eponymní debut, s jehož identifikací nemusí žádný doomař být na vahách. Vliv Candlemass i jejich pravzorů čpí na míle i z Avatarium. Výhradním autorem všeho je Edling a svůj původ nezapře. Výraznou oporou se mu stává i kytarista Marcus Jidell, který u Candlemass zaskakoval, tudíž nasál filozofii a atmosféru souboru více, než by se dalo čekat. Ostruhy však získal u krajanů Evergrey a před tím se zocelil v Royal Hunt. Při prvotním poslechu je restaurováno a odkryto očekávání, zda Leif uchoval ducha ryzích Candlemass. Leifovi se naskytla dokonalá příležitost ve vlastním souboru překročit známé hranice a dokonale se rozvinout odlišnými směry, které mu kovová domovina nedovoluje.

Klasické Black Sabbath - Candlemass klenuté monumenty ovíjí Avatarium do jemných akustických meziher. V Jennie-Ann Smith doom metal objevil pěvecký poklad plný zralosti, barev, citu, vášně a určité nezkaženosti. Vyhlížet s obavami operu, popinu a soprány v jejích charakteristikách nemusíte. Vypravěčský a pěvecký výkon Smithové spolu s výtečně zkomponovanými skladbami uhranuje a vtahuje do dění naprosto bez kompromisu. Příběh a napětí skladeb jsou natolik strhující, že hudba pohlcuje bez možnosti tuto volbu odmítnout. Vokalistka roztáhne perutě a z rockových psychedelických esencí slétne strmě dolů kolem monumentálních stěn doomových propastí s naprostou rodilou samozřejmostí. Někdo musí dřít a působí celou kariéru upoceně, někdo přijde a bere vše, nemluvě o tunách céčkových kníkalek, které v zatažených korzetech sní bez dechu o úspěchu vlastních ikon.

Avatarium není jen o hřmění a přívalech slz zmaru. Umí být díky své variabilitě i jedovatě niterní a svou dokonalou hrou těla podmanivě a mámivě uchopovat posluchačovu mysl jako plíživá chytrá droga. Skladby umí nejen zklidnit, ale i vášnivě explodovat nebo provést čelem vzad a odkráčet tu a tam do svírajícího doom rocku. Avatarium ve svém doomovém crossoveru putují od pradávných děl až po doteky tvorby Nicka Cavea a jeho balad. Přechody mezi jednotlivými motivy a paletami vyjadřovacích prostředků jsou natolik samozřejmé, že ani nepostřehnete jednotlivé tahy kumštýře.

Rozlehlé plochy dávají prostor pro doomové bouře a jejich hladké odeznění. Slabé paprsky podzimního slunce následně marně tepou rozmokvanou tvář, která se nehne ani náznakem a s vnitřní trýznivou extází pozoruje návykové scenérie do posledních taktů. Nikdy nevíte, kdy mraky ustoupí a budete v přímém sepjetí sledovat rozkvět radosti a štěstí. Avatarium získávají s hrací dobou i více jistoty a nechávají se infikovat mnohými nedoomovými skupenstvími, přesto je zatím obranný mechanismus dokáže zapouzdřit a nedovoluje jim dominovat. Tato činnost je někdy natolik barvitá, až se dotýká vrcholů kvalit v doomové oboře.

Kombinace nových možností, když si v rámě vedete Jennie-Ann Smith, dokonale osvěžuje celý doomový cirkus a utváří tak dokonalý druhý vesmír, kde si posluchač může vychutnávat známé propriety. Nejedna klasická Candlemass skladba je zde přetavena do nového výrobku, ale ten slouží podstatně lépe než ten starý, nemluvě o tom, že je vizuálně někde jinde. O zvuku raději nehovořím, naštěstí to není taková kaše, jakou nám předvedla Leifova domovina v roce 2012.