Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aversio Humanitatis - To Become the Endless Static

Aversio HumanitatisTo Become the Endless Static

Garmfrost11.5.2026
Zdroj: mp3, promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Motiv II A.N.C.
VERDIKT: Aversio Humanitatis vytváří novotvary, pohlcují konkurenční vlivy a dávají prostor vlastní vášni v pulzující zuřivosti. Výsledkem je návykové album s masivní produkcí a atraktivními nápady...

Španělské Aversio Humanitatis jsem „objevil“ v podobě výborného EP Longing for the Untold. Jejich zpěváka, kytaristu a posléze i basáka, Alexe Moreána (A.M.) jsem zachytil v sestavě výborných Selbst, kteří v podstatě nebyli tenkrát stylově Aversio Humanitatis zas až tak daleko… Síla a pompéznost, známá zejména z druhého dlouhohrajícího počinu Behold the Silent Dwellers, musela vyrůst. Aversio Humanitatis se od syrových počátků přes koketování s death metalem dostala k výbušným náladám, silným melodiím, které umně zakomponovali do jinak pěkně nasypaného uragánu. Obohaceni o druhého kytaristu nahráli velice silné album, které nepřekvapivě přesahuje všechno, co zatím pod značkou Aversio Humanitatis vyšlo.

 

aversio humanitatis

 

To Become the Endless Static je zřejmě nejdivočejším dílem kapely. Přes vichřice a tsunami je ovšem kompoziční styl příjemně rozměrný a náladotvorný. Album jde strhujícím naturelem záměrně na dřeň, která umí zajít do pěkné hloubky. Skladby jsou zdánlivě expresivně zuřivé, jejichž ničivost si užije příznivec všeho rychlého a naléhavého. Po spolknutí návnady vykrystalizují přesahy do duchovního světa, do reality proniká astrální vesmír. Sólové vyhrávky vznášející se nad dunivou basou a příjemnou rytmickou kytarou jsou jakoby ze světa post/punku, The Cure… Kde jsme to jenom slyšeli…. Že by Inferno? No dost.

 

K Infernu bych ovšem To Become the Endless Static nepřirovnával ani náhodou. Aversio Humanitatis jsou přece jen detailnější a zuřivější. Na rozdíl od Inferna, které se neuchopitelně vznáší v mlhách a tam v ničivém attacku explodují, jsou AH zaměřeni na brutalitu, kterou prokládají lákavými vyhrávkami se skvostnou atmosférou. Stejně jako na všech řadových počinech AH najdete na To Become the Endless Static šest skladeb. Přes malou odchylku mají všechny řadovky podobnou stopáž, něco málo přes půl hodiny. Intenzitě nahrávky taková délka bez debat prospívá. Nehrozí prostor pro upocené nadechnutí. Skladby frčí jedna za druhou a je konec. Rychlé vypalovačky jsou prokládány i pomalejšími party, zuřivé psychedelickými, výsledné zuřivosti to na zápalu neubírá ani na moment.

 

Když si představíte atraktivní nápady, masivní produkci a silný vokální projev, vychází z představ opravdu dobrá deska. Aversio Humanitatis vyrostli. Jejich styl pracuje se známými ingrediencemi, ve svém teritoriu se stále posouvají, absorbují vlastní i konkurenční novotvary, hrají si s nimi a vytváří prostor pro vlastní vášeň a nespoutanou energii. Album poslouchám chca nechca každý den, někdy i několikrát za sebou a spokojeně mlsám jeho několika rozměrnou sílu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky