Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Neznáte old school sebranku Averze? Nedivím se, ani mě název thrashovky s velikou příchutí staromilského black metalu a s rock'n'rollovým tahem na branku nic neříkal. Ovšem letmý pohled na sestavu trochu světla na tento sympatický kvintet přece jen dodá. Za vším hledejte hudebního nezmara Svara, kterého máme možnost slyšet v domovských Sator Marte, Kult Ofenzivy nebo Triumph, Genus. Ten spolu se členy významných moravských spolků (jako třeba Žrec) založil kapelu, ve které se pojí jejich kořeny a láska k starému thrash metalu, punku a hlavně hodně hlasitému bigbítu.

Zpěvák Loqo má stylově zabarvený hlas, evokující největší slávu místních agro thrasherů s Terminátor v čele. Mám k podobnému směřování nostalgický vztah, a přestože jsem dávno pradávno někde jinde, když uslyším desku zdánlivě vyčichlých metalových šedivců, srdíčko se mi tetelí stejně jako při sledování Šmoulů se svým synkem. Pravda, když se touhle cestou vydá mladá generace, neskončí to většinou dobře. Z pohledu starce, který konec osmdesátek zažil v plné parádě, je jasné, že mi hlavou probleskne něco ve stylu – co o tom mohou vědět! Heh.

V případě Averze mi podobně legrační argumenty vykopne kapela sama třeba už jen tím, že se jejich skladby poslouchají samy a hlavně se až na výjimky (Loqo) nejedná o žádné klučíky. Přiznám se, že nevím, zda chlapi debut „Nikdy nevěř davu“ nahráli jako poctu osmdesátkovému metalu (radost ze hry je hmatatelná), nebo naopak celý projekt vznikl jako legrace. Tento pocit může vzniknout při pročítání textů, které mě pokaždé rozesmívají … „okus boží semeno a můj pevný krucifix, vymýtím démony z tvých útrob a naplním tě láskou svou“… Celkově mi neochotu uvěřit, že to kapela myslí vážně, prohlubuje zpěvák, který působí, že se každou chvíli rozchechtá.

Raději se podívejme na desku blížeji. Zvuk byl ošetřen v Shaarku a rozhodně se za něj nemusí tvůrci stydět. Citlivě vyvážené detaily s jasnou dominantou v kytarách a base. Zpěv je přiměřeně položený mezi nástroje a zároveň není nijak potlačený. Je mu rozumět každičké slovo, za což nemůže jen zvuk (příjemně nahalované zakončení delších tónů), ale i dobrá technika zpívání. Průšvihem českých kapel bývá nazvučení bicích. Kupodivu zde mi nevadí tak moc, protože nezní jako nahraný ve zkušebně. Vtipně nakreslený booklet s geniálním front coverem, znázorňujícím satirický pohled na řvoucí dav se zvířecími hlavami, je ukázkou umělecké zručnosti a vtipu. Pěkně koresponduje s kritickými texty.

Umístit na úvod desky „Kov za kov“ byl dobrý tah. Kombinace Darkthroneovských kytar, punkové přímočarosti a naléhavého zpěvokřiku dokonale předvede, co můžeme dál očekávat. Podobný mišmaš je pak protknut celým albem. Zvolnění přijde ve třetí „Nikdy nevěř davu“, kde mě opravdu vadí „zpěv“. Jak v úvodu, tak následná deklamace. Nevím, nakolik je to otázkou vkusu (deklamace je stylová) a nevkusu (začátek skladby je jen jakési překotné mluvení bez ladu a skladu). „Redetoxikace“ je jasný koncertní hit. Jednoduchý nápěv s rytmem zvoucím k pogu je recept prastarý a pořád účinný. „Svatá ruka“ s neuvěřitelnými kytarami a zajímavě vymyšleným zpěvem a geniálním textem mi v hlavě zůstala zarytá jako první. „Nalhávej“ je rockověji melodická satira s pěkným refrénem. Po šedivé „Víra silnější než smrt“ je závěrečná black'n'rollová jízda „Krev, pot a síra“ dobrou tečkou za půl hodinovým debutem.

Každopádně mi ale Averze, nová kapela členů výborných skupin, a její debut „Nikdy nevěř davu“ přijde jako radost, kterou si pánové udělali především sami sobě. Nezaplňují žádnou díru na scéně, album časem zapadne a za deset let si nějaký fanoušek Žrec nebo Sator Marte vzpomene na thrashovou odbočku nazvanou Averze, která tenkrát nebyla vůbec špatná. Abych skončil pozitivněji – opravdu se „Nikdy neveř davu“ poslouchá dobře a to není málo.