Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Avexia - Fyrst Wælm

AvexiaFyrst Wælm

Symptom29.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Kapela tajemná jako hrad v Karpatech, co hraje black metal? Tady nemůže být nic špatně.

Mezi Chorvatsko a black metal bych na první dobrou rovnítko nepoložil, ale tento hudební žánr je i přes svou převažující severní orientaci evidentně nadnárodní záležitost bez striktní zeměpisné příslušnosti. Jako prvotina je Fyrst Wælm silnou hudební výpovědí s příslibem věcí budoucích. Progresivní ladění dělá z osmera skladeb pestrou přehlídku disonantní vize. Osmatřicet minut celkové stopáže je k takovému účelu ideální délka.

 

Fyrst Wælm je syrové a nebere si servítky. Motorem nahrávky jsou bicí s výrazným virblem, který spolu s příjemně umíchaným kopákem udává tempo nahrávky. Na můj vkus trčí rytmičák možná až příliš, ale evidentně jde o záměr vystavit kulometnou palbu do pomyslné výlohy, co nejblíže k posluchači. Některé party zní až nepřirozeně strojově a sterilně, že se nebráním úvahám o možném programování. Jako vedlejší efekt hlasitosti se projevuje zvýrazněný dozvuk a špetka nepříjemné rezonance.

 

Vzhledem ke stylovému spříznění s dřevními formami black metalu se intenzita neodehrává toliko na úrovni rychlosti či vrstevnatosti kompozice. Primárním zájmem je vytěžit maximum ze základního tónu nástrojů a akcentovat jejich surovou stránku. Jednička Murmur jde přímo k jádru věci bez zbytečných odkladů v podobě intra pro navození atmosféry. A takhle nějak zní i zbytek alba.

 

Jelikož se jedná o mysteriózní uskupení s malou až žádnou potřebou sdílet informace, mohu se pouze domýšlet, že jde o sólový počin persony v pozadí spřízněného projektu Morkera s větším důrazem na blackovou složku. Otázka přítomnosti baskytary zůstane díky závoji tajemství nad sestavou nezodpovězena. Buď je pohřbena hluboko v mixu anebo mají příležitostné basové tóny původ ve strunách druhé kytary. Hrubý, výše položený, hrdelní vokál má velmi sympatický skřípavý nádech a střídá se u mikrofonu s polohou, která zní jako prvotní fáze posednutí démonem.

 

Všechny výstražné kontrolky pro indikaci kvality svítí a na podporu této teorie dodám zjednodušující a povrchní přirovnání, že Avexia může vzdáleně připomínat svébytný klon francouzských Deathspell Omega zpomalených na poloviční rychlost. Hypnotický obal s výjevem podivné lesní sešlosti působí jako kreace Petra Válka na zadání: podivný rituál na mýtině. Nezbývá než dodat, že sběratelé a podporovatelé undergroundové scény si mohou dopřát všechny myslitelné formáty této ambiciózní nahrávky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky