Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Avulsed - Ritual Zombi

AvulsedRitual Zombi

Bhut18.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Třeba mdlé, třeba špatné, ale pořád vlídné album. Jméno Avulsed nešpiní, ale pozlátko popraskalo. Pestřejší momenty jsou fuč, za to poctivá osobitá porce death metalu zůstává. Padni komu padni.

Když v záplavě ať už výborných, či povedených death metalových alb typu Carcass, Exhumed, Whorecore, nebo Johansson & Speckmann vpluje do davu i zpráva o přírůstku u Avulsed, je o potěchu postaráno. Na novinku se člověk těší a je pln očekávání, ale to se nakonec ukáže lichým. Ne že by Avulsed na novém albu "Ritual Zombi" působili tak rozporuplně jako třeba letošní Satyricon, ovšem drobného zklamání se mi přece jen dostalo.

 

Buď už jsem zmlsán, zhýčkán, či jakkoliv jinak rozmazlen, ale hned z kraje přiznávám, že "Ritual Zombi" se mi nelíbí tolik co tvorba starší. Nechci hanit současný směr kapely, on totiž není nikterak odlišný a vychýlený z nastolené trasy. Nechci ani poukazovat na to, že je to prázdná deska s nic neříkající náplní. Oboje je hloupost, protože Avulsed jsou přímočará skupina, která vždy všechno hlásala zcela na rovinu a nyní tomu pochopitelně není jinak. Opět si můžeme dopřát masitých flákot, hektolitrů krve, patřičné zvrácenosti a jiných neméně zábavných a chutných přísad. Avšak obepíná mne nekalý pocit prázdna, jakoby umělci postrádali myšlenku a motivaci napsat dobrou skladbu, která se opět zaryje do hlav tak, jako dřívější vypalováky typu Powdered Flesh, Nice Rotting Eyes, Pale Red Blood, 4 N Sick, či She’s Hot Tonight. Takovéhle špeky mi tady chybí.

 

Těšil jsem se možná až příliš, ale na druhou stranu nechci říct, že by album bylo postavené z hromady bláta a při prvním vydatném dešti se rozteklo a nezbylo po něm téměř nic krom nevábného hnědého fleku, nad kterým většina lidí ohrne nos. Jsou zde momenty, které povzbudí, kterýmžto může být třebas coververze Zombie Ritual na legendární Death. Album je to celistvé a vcelku obstojně drží pohromadě, i když některé momenty bych raději překročil jak flusanec na chodníku u autobusové zastávky. Ale i s takovými musíme pracovat.

 

Jak se nakonec na desku dívat? Stokrát omleté "sto lidí sto chutí" bych použít mohl i tentokrát, ale to je mlácení prázdných klasů. Rozhodně tedy nečekejte výrazné dílo, které letos předvedli již v úvodu zmínění interpreti. Je to standard, který k Avulsed prostě patří, je to taková střední verze a odvar z toho, co dělá jejich jméno jménem. Album se poslouchá fajn, má fajn obal, jsou to fajnový týpci a celkový dojem je vlastně taktéž fajn. Nic víc, nic míň.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky