Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Awali - Ad Astra

AwaliAd Astra

Symptom30.3.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Hudba, která z paralelních světů kolem nás klade posluchači velmi znepokojivé otázky, ale umí i pohladit po duši, záleží na momentálním rozpoložení.

Když Awali zaklepala na dveře našeho domu s novinkou Ad Astra (2018), na které ubylo vokálů a dříve solidní klavírní kompozice se po svazku s digitálním světem jedniček a nul roztříštily na skromnější etudy, nebyla to v první chvíli moc příjemná zpráva. Temnotu vystřídala naděje a cestu „přes překážky ke hvězdám“ podle všeho provázela pevná víra i dobrá intuice. Výsledkem je symbióza elektronické hudby s akustickými nástroji a s odstupem času musím uznat, že mlčení instrumentálních skladeb vydá za svazky. Nové skladatelské postupy tak do jisté míry jsou jen jinou cestou ke stejnému cíli.

 

Po bezmála dokonalé, dva roky staré desce White Silence (2016), kde zpěvačka a studovaná klavíristka Tamara Shmidt zkoumala možnosti postmoderní vážné hudby s lehkým dotykem elektroniky, je tato schopná producentka s ukrajinsko-česko-polskými kořeny zpět s aktuální deskou. Ta se vyznačuje tvůrčím zápalem hlavní protagonistky, která na svá bedra naložila vše od skládání, přes nahrávání až po vlastní mix, čímž dosáhla větší intimity skladeb. Hloubku výpovědi můžete vychutnávat za zvuků větru na gruzínských březích před blížící se bouří v deváté Sea Wind nebo se nechat dostihnout emocemi při poslechu nejdelší jedenácté skladby Good Omens.

 

Většina hudebních nápadů staví na minimalismu a konceptu omezených možností (každá ze skladeb vznikla během jednoho dne), který je osvědčenou metodou, jak zaměřit pozornost na detail. Přestože Awali málokdy míří vedle, několik rozpačitě znějících momentů se díky nespoutaným beatům v Rivers Don't Sleep In November a Under Electric Skies najde. Nad přehmaty se ale rád povznesu, protože je bohatě vyvažují meditativní kousky jako sedmá Astras nebo úvodní Once When s éterickým popěvkem a městským fieldrecordingem. Příznačná fotografie na obalu jakoby značila začátek nové sólové éry a střídá dřívější trademark autorské kresby hudebně nadané výtvarnice Tamary Shmidt.

 

Ad Astra je deska, která skvěle sekunduje natahujícím se stínům pozdního odpoledne. V jejich světle, na hraně šera, sílí čerstvé city a ožívají stíny hluboko zasutých vzpomínek. Za pseudonymem Awali stojí mladá producentka, pro kterou je důležité zachytit „flow“ jedinečného okamžiku přesně tak, jak ho cítí a prožívá. Vlastními slovy tento výběr skladeb, posbíraných za tři roky, popisuje jako „jarní ráno, kdy není ještě úplně teplo, ale slunce už svítí“. Melodie a emotivní zvukové plochy, které přináší, mají sílu zaznívat v ozvěnách poslechem zjitřené mysli, ještě když na okna už dávno bude tlačit tma.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky