Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ayreon - The Theory of Everything

AyreonThe Theory of Everything

Michal Z8.3.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Ayreon opisují velký kruh, který je možno chápat jako množinu zahrnující všechny doposud vytvořené monumenty. Vývojový stupínek s označením "01011001" je jakoby přehlédnut a Lucassen se vrací k tomu, co je pro něj nejcharakterističtější, tj. do vlastní tvůrčí minulosti. Trochu nemilé a zavánějící stagnací, ale pro tentokrát budiž.

Megaloman Lucassen nechal materiál pro svoji domovinu Ayreon pět let zrát a bohatě se věnoval jiným kolosům ve svém portfoliu. Nyní se hlasitě a rozsáhle hlásí o pozornost se svým hlavním monstrózním korábem - Ayreon. Devadesát minut hrací doby může vyděsit, ale kdo už s Arjenem něco prožil, může si být téměř vždy jist, že nedostane pouhou vatu. Ostatně na podobných časových úsecích už svoje kvality několikrát potvrdil. Předchozí vážně a temně nastínované album "01011001" bylo dokonce drobátko rozměrnější. Dostat se pod jeho krustu temných vizí a šerých nálad nebylo lehké, ale o to cennější byl výtěžek z jeho užívání. Bude Arjen pokračovat v této inklinaci k temné, tvrdé odlidštěné industriální mašinérii? Nebylo by na škodu kráčet v temném nelidském pochodu, ale kdeže letošní sněhy jsou, sám tvůrce potřeboval vyjasnit oblohu. Leč je to na úkor přirozeného progresu.

 

Album "01011001" je tak možné považovat za netypické v kontextu diskografie souboru. Ayreon na novince opisují kružnici ve vlastní diskografii a nenavazují na to, kde se posledně rýhovalo do kovu. Mimo stálého parťáka za bubny Warbyho, provětral Arjen i pestrou škálu hostů, tradičně se podílejících na zrodech fantaskních, velkých a magických náčrtů roztodivných mlhovin. Opět to jsou jména zvučná a někdy i svým domovským formátem překvapivá. Nejzásadnějším jmenovatelem "The Theory Of Everything" je návrat k počátkům samotných Ayreon. Z alba oblaží nejednoho dávného sledovače Ayreon klasické space prog metalové vzorce. Dále je zde stále zřetelnější vliv hudby, která je srdci tvůrce nejblíže, a sice klasický progresivní rock z období řekněme 1965-1975. Kdo by to byl řekl, když v roce 2012 vyšla Lucassenovi sólovka "Lost In The New Real", že bude mít tak zásadní dopad i na novou tvorbu Ayreon?! "The Theory Of Everything" je možné chápat i jako dokonalý konglomerát všeho, co bylo doposud Arjenem vystavěno a nyní je všeobecně chápáno jako typické pro hvězdný systém Ayreon. Každopádně putování tímto zákoutím na sebe nenabaluje pachuť nudy a je dostatečně diferencované od staršího materiálu.

 

 

Z proudící hudby je cítit, že uzrála přirozeně a nebyla tlačena jakoukoliv silou k dokončení. Pohodář Lucassen dobil energii svého korábu pro putování fantazií a maluje svými typickými tahy velká roztodivná plátna. Byť se tentokrát Arjen lyrikou nepohybuje pouze ve sféře sci-fi a propojuje ji s vědou, z bohatosti a vyznění hudby to není poznat. Z alba doslova vystupují Jethro Tull říznutí současným prog metalem. Typické melodické šavlovačky Arjen umně (někdy nenápadně) prokládá lidovou melodií a energie alba prýští zcela přirozeně. Vnitřní oběhový systém nemá problém se selháním a tepe vlastní frekvencí. Vracející se ústřední motiv alba je návykový a chytře provedený. Velmi mě překvapuje příspěvek patinovaného Wettona (Asia), který oproti své domovině působí patřičněji a do hudebního příběhu pasuje, na což má Lucassen diplom. Podtrhuje se tak má domněnka, že Wetton v Asii hyne na úbytě a nedostatku čerstvých hudebních nápadů.

 

Pamětníci a oprašovači hraničního kamenu "Into the Electric Castle" jistě od prvních taktů jásají. Ano i tento pamětní kousek do sebe zahrnuje kruh, který Arjen lodivodsky provádí. Manévr častokráte vaz lámající, ale v podání Ayreon mám dojem, že nedochází ke štrejchnutí do korony žádného z míjených sluncí. Štíty drží, letíme dál. Především ty emoční, které se tyčí z prvního disku kompletu, se mi zdají zdařilejší; po umělecké krizi ani stopa. Nešetří se s melodiemi ani energií, v kontrastu k němu se může druhý disk jevit jako slabší, ale ukrývá v sobě truhlice hudebních cenností. Posluchači je dovoleno spočinout s poklidnějšími polohami, nebo se nechat unášet výpravnou epičností s nekonečnými a rozmanitými dálavami. Barevnost výrazu berme v měřítku stylu a rukopisu autora, který tentokráte opravdu neexperimentuje ani zlomkem, ale křečovitě se drží svého jistého. Což možná našeptává myšlenky o stagnaci. O zvuku alba netřeba hovořit, ten je tam, kde drtivá většina současných nahrávek, byť se zuby nehty drápe na správnou stranu barikády, kterou vystavují hrdí bojovníci s Loudness War.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 8.3.14 9:56odpovědět

Super, jsem zvědav - Ayreon mám rád, návrat do minulosti vítám, pokud za to bude stát.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky