Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ayreon - The Theory of Everything

AyreonThe Theory of Everything

Michal Z8.3.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Ayreon opisují velký kruh, který je možno chápat jako množinu zahrnující všechny doposud vytvořené monumenty. Vývojový stupínek s označením "01011001" je jakoby přehlédnut a Lucassen se vrací k tomu, co je pro něj nejcharakterističtější, tj. do vlastní tvůrčí minulosti. Trochu nemilé a zavánějící stagnací, ale pro tentokrát budiž.

Megaloman Lucassen nechal materiál pro svoji domovinu Ayreon pět let zrát a bohatě se věnoval jiným kolosům ve svém portfoliu. Nyní se hlasitě a rozsáhle hlásí o pozornost se svým hlavním monstrózním korábem - Ayreon. Devadesát minut hrací doby může vyděsit, ale kdo už s Arjenem něco prožil, může si být téměř vždy jist, že nedostane pouhou vatu. Ostatně na podobných časových úsecích už svoje kvality několikrát potvrdil. Předchozí vážně a temně nastínované album "01011001" bylo dokonce drobátko rozměrnější. Dostat se pod jeho krustu temných vizí a šerých nálad nebylo lehké, ale o to cennější byl výtěžek z jeho užívání. Bude Arjen pokračovat v této inklinaci k temné, tvrdé odlidštěné industriální mašinérii? Nebylo by na škodu kráčet v temném nelidském pochodu, ale kdeže letošní sněhy jsou, sám tvůrce potřeboval vyjasnit oblohu. Leč je to na úkor přirozeného progresu.

 

Album "01011001" je tak možné považovat za netypické v kontextu diskografie souboru. Ayreon na novince opisují kružnici ve vlastní diskografii a nenavazují na to, kde se posledně rýhovalo do kovu. Mimo stálého parťáka za bubny Warbyho, provětral Arjen i pestrou škálu hostů, tradičně se podílejících na zrodech fantaskních, velkých a magických náčrtů roztodivných mlhovin. Opět to jsou jména zvučná a někdy i svým domovským formátem překvapivá. Nejzásadnějším jmenovatelem "The Theory Of Everything" je návrat k počátkům samotných Ayreon. Z alba oblaží nejednoho dávného sledovače Ayreon klasické space prog metalové vzorce. Dále je zde stále zřetelnější vliv hudby, která je srdci tvůrce nejblíže, a sice klasický progresivní rock z období řekněme 1965-1975. Kdo by to byl řekl, když v roce 2012 vyšla Lucassenovi sólovka "Lost In The New Real", že bude mít tak zásadní dopad i na novou tvorbu Ayreon?! "The Theory Of Everything" je možné chápat i jako dokonalý konglomerát všeho, co bylo doposud Arjenem vystavěno a nyní je všeobecně chápáno jako typické pro hvězdný systém Ayreon. Každopádně putování tímto zákoutím na sebe nenabaluje pachuť nudy a je dostatečně diferencované od staršího materiálu.

 

 

Z proudící hudby je cítit, že uzrála přirozeně a nebyla tlačena jakoukoliv silou k dokončení. Pohodář Lucassen dobil energii svého korábu pro putování fantazií a maluje svými typickými tahy velká roztodivná plátna. Byť se tentokrát Arjen lyrikou nepohybuje pouze ve sféře sci-fi a propojuje ji s vědou, z bohatosti a vyznění hudby to není poznat. Z alba doslova vystupují Jethro Tull říznutí současným prog metalem. Typické melodické šavlovačky Arjen umně (někdy nenápadně) prokládá lidovou melodií a energie alba prýští zcela přirozeně. Vnitřní oběhový systém nemá problém se selháním a tepe vlastní frekvencí. Vracející se ústřední motiv alba je návykový a chytře provedený. Velmi mě překvapuje příspěvek patinovaného Wettona (Asia), který oproti své domovině působí patřičněji a do hudebního příběhu pasuje, na což má Lucassen diplom. Podtrhuje se tak má domněnka, že Wetton v Asii hyne na úbytě a nedostatku čerstvých hudebních nápadů.

 

Pamětníci a oprašovači hraničního kamenu "Into the Electric Castle" jistě od prvních taktů jásají. Ano i tento pamětní kousek do sebe zahrnuje kruh, který Arjen lodivodsky provádí. Manévr častokráte vaz lámající, ale v podání Ayreon mám dojem, že nedochází ke štrejchnutí do korony žádného z míjených sluncí. Štíty drží, letíme dál. Především ty emoční, které se tyčí z prvního disku kompletu, se mi zdají zdařilejší; po umělecké krizi ani stopa. Nešetří se s melodiemi ani energií, v kontrastu k němu se může druhý disk jevit jako slabší, ale ukrývá v sobě truhlice hudebních cenností. Posluchači je dovoleno spočinout s poklidnějšími polohami, nebo se nechat unášet výpravnou epičností s nekonečnými a rozmanitými dálavami. Barevnost výrazu berme v měřítku stylu a rukopisu autora, který tentokráte opravdu neexperimentuje ani zlomkem, ale křečovitě se drží svého jistého. Což možná našeptává myšlenky o stagnaci. O zvuku alba netřeba hovořit, ten je tam, kde drtivá většina současných nahrávek, byť se zuby nehty drápe na správnou stranu barikády, kterou vystavují hrdí bojovníci s Loudness War.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 8.3.14 9:56odpovědět

Super, jsem zvědav - Ayreon mám rád, návrat do minulosti vítám, pokud za to bude stát.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky