Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Azure Emote - The Third Perspective

Azure EmoteThe Third Perspective

Sorgh11.2.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Název posledního alba Azure Emote poměrně výstižně vykresluje to, co vám deska přináší. Jako byste se viděli skrze třetí perspektivu.

Azure Emote (AE) jsou takoví američtí A Forest Of Stars. Alespoň mně tenhle příměr dává smysl. AE je zvláštní odrůda stylového míšence, kterému nejdou upřít nevšední názory a odlišný vhled do věcí, které mi ostatní považujeme za dávno přečtené. Kapela se na první pohled vyčleňuje z jakékoliv scény a jde cestou neoranou ke svému azurovému horizontu. Začátky jejich příjemně barevné historie můžeme najít v roce 2003 a první album vyšlo po čtyřech letech práce pod hlavičkou našich Epidemie Records. Potom se rozjetý vlak na čas zastavil a znovu se rozjel až v roce 2011. Od těch dob AE, stále jako trio, fungují dodnes. Na kontě mají tři alba pestrá jak zvnějšku tak zevnitř, a na to poslední se teď podíváme zblízka.


The Third Perspective je hodně zvláštní album a těžko ho přesně zařadit. Nejčastěji se v souvislosti s tvorbou AE skloňuje avantgardní death metal a já souhlasím hlavně s tím prvním slovem, to druhé za mě pokulhává. Album je koláží mnoha inspirací a vlivů a jistě můžeme říct jen to, že je to stále metal. Ať už jakéhokoliv druhu. Tvrdost patří k jeho zásadním stavebním kamenům a hrubé rysy jedné z jeho kmotřiček jsou jasně čitelné, stejně tak ale umí být něžné a romantické. Jako byste v prasečáku položili koberec a nasadili si večerní róbu. Tenhle vznešený dojem mají na svědomí klasické nástroje, kterých je užito s citem a mírou. O podobný cíl se snaží i časté klávesové vsuvky, které vytváří takovou spaceship a universe atmosféru. Vidím v nich kočičí zlato, takovou tu lacinější složku v jinak hodnotném díle.

 

AE tvoří výpravné kompozice nevšedního střihu. Vždy je tu silná melodie, kolem které kytaristé tancují jako kejklíři s žonglovacími balónky a vytváří jakýsi fantastický příběh. Klasické hoblovačky jsem hledal marně, ale kytarového kumštu bylo okolo dosyta. K death metalu jako takovému je hodně daleko, během sólových trylků jsme stahováni spíš někam do heavymetalových, avantgardních kulis a atmosféra na sebe bere odstín divadelního představení. Tvrdší jádro nahrávky je dlouho skryté, nechá se válcovat melodikou a jímavými vokály, které se v čistotě můžou přetrhnout. Silnou roli dostala hostující zpěvačka Melissa Feerlak, jejíž sytý, příjemný hlas dostává hodně prostoru a sluší jí to i v duetu s vedoucím celého cirkusu Mikem Hrubovcakem. Ovšem i ta jemnost jednou zvětrá a dojde k odhalení starých, podzemních struktur. Předposlední skladba Three Six Nine rašpluje nánosy sentimentu do ztracena a svorně s elektronickou zvukovou alchymií vrací metalu povědomější tvář. I Hrubovcak se za mikrofonem tváří solidárně a je upřímně hrubý.

 

Tím nejhodnotnějším, co album posouvá mimo tuctový proud jsou pasáže, do kterých vnáší své fluidum hostující Pete Johansen a jeho housle. Jejich zvuk je jednoduše kouzelný a díky nim jsem si vzpoměl na ty A Forest Of Stars v úvodu, ale také a hlavně na strašidelný projekt Morgul, který mě kdysi strašně bavil. Když jsem potom trošku zapátral v éteru, tak jsem tu asociaci pochopil. Houslové party na deskách Morgul totiž nahrál ten stejný Pete, tehdy o dobrých dvacet let mladší. Je to hlas z jiných časů, stále stejný, oslovující však docela jiného člověka.

 

Zajímavostí na závěr je fakt, že The Third Perspective vyšlo jak v klasické zpívané, tak i v instrumentální verzi. Slyšel jsem obě a myslím, že ani jedna není zbytečná. Vokály album výrazně polidšťují, zatímco instrumentálka zní jako průzkumná cesta do kosmu, během které v prázdném kokpitu hraje kompilace pozemských umělců. Kdo má rád sci-fi, neotřelé postupy a volný přístup k metalu, ten by si tuhle desku mohl zamilovat. Stojí minimálně za poslech v obou verzích. 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 18.2.21 14:37odpovědět

Jak se na tom albu vystřídá ta hromada všemožných nástrojů a postupů, tak asi každý tam má něco, čeho by přidal a něco, co by zas vyndal. Já bych se zbavil toho ženskýho vokálu a přihodil houslí i elektroniky. Jinak mě to album bavilo až překvapivě dost. Má to trochu zvuk ze začátku milénia, klávesy na druhym tracku mi připomínaj Amorphis někde kolem alba Am Universe a z těch srovnání bych to asi nejblíž přiblížil k Unexpect. Což jest dobro.

Victimer / 11.2.21 4:11odpovědět

Určitě dobrá volba jak si dát trochu složitější materiál, ale celou dobu jsem se pohyboval jenom na povrchu. Dovnitř mě Azure Emote nepustili.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky