Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní leden byl ve znamení šestnácté desky kalifornské legendy Bad Religion a pokud se vám to zdá hodně, zatrhněte si v diáři říjen, vyjde album číslo sedmnáct. K zatím poslední nahrávce „True North“ jsem se dostal čistě ze zvědavosti, mezi ní a deskou „The Process of Belief“, což byla svého času poslední, kterou jsem vyhledal, leží velká černá díra. Černá? S Bad Religion je to stejné jako s nekonečnými seriály – deset dílů nevidíte a pak se stejně dostanete do děje během pěti minut. Hledíte na ně skrz prsty, ale Džejára milujete všichni.

Začněme trochou matematiky – 16 skladeb, 35 minut – což na jednu skladbu dělá... chytřejší zvládnou. Je jasné, že nové album šlape stejně jako ta předchozí, že rukopis je poznatelný jako u těch předchozích, že Bad Religion opět kritizují, střílí od boku songy, co berou na první dobrou, marně hledáte jejich tvůrčí fígl a nakonec stejně zjišťujete, že by tohle zvládl kdokoliv. A přesto jsou Bad Religion jen jedni. Kytarová předháněná, vokální pestrost (skvěle v „In their hearts is right“), překotně pádící bicí, které si na celou desku vystačí s absolutním minimem, a myšlenky na důchod kdesi v nedohlednu. Odkdy že to tahle parta hraje?

Nad obsahem nemá smysl dumat, zkouším zase po čase protočit zmíněnou „The Process of Belief“ v gramci, hledám pět rozdílů a raději přenechávám akademikům jejich diskografie. Výtka? Ale kdež, Bad Religion zkrátka patří ke kapelám, od nichž mi stačí mít doma jednu desku a v případě zájmu pustit. Dostanu příděl energie, přímočarosti, pohody a odpočinku; přemýšlet netřeba, víc nežádám. Toť vše.

Byla by chyba nezmínit producentskou židli, na níž si poseděla další živoucí legenda, Joe Barresi, u něhož se rovněž nahrávalo a mixovalo, a jméno Boba Ludwiga, v jehož Gateway studios byl proveden finální mastering (kdo nezná, nemá u mě naposloucháno). Výsledek je sice slušný, ale bohužel slisovaný na padrť a poslouchat se dá jen jako kulisa. Je to bolest a konkrétně u Boba Ludwiga mě to mrzí dvojnásob, protože tenhle týpek patřil v 90. letech k těm nejlepším a jeho mastery psaly dějiny rockového světa. Poslední poznámka míří k ediční vybavenosti – album jde sehnat na tradičním CDčku, na gramodesce v různých barvách s přiloženým CD a pak jako HD files v různých formátech, navzorkovaných na 88 kHz s 24 bitovou hloubkou. Bohužel i zde jde o hlukovou stěnu, za kterou utrácet nebudu.