Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bad Shot - Promised Land

Bad ShotPromised Land

Jirka D.8.2.2014
Zdroj: CD v paper sleeve obalu, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / Sennheisser HD202
VERDIKT: Album, které se ztratí v záplavě dalších. Chybí dobrý nápad a vlastní výraz, obé se nahrazuje tvrdostí a silou.

Dojmy z poslechu nové nahrávky rozděluju na dva takové celky, které jsou spolu samozřejmě úzce spjaty – jednak jsou to pocity honící se mi hlavou při poslechu a pak to, co z nich zbude, když album dohraje; takový dozvuk, dochuť na patře, vinaři tomu říkají aftertaste. Určitě to znáte sami, dejte si do přehrávače „Closer“ od Joy Division a už u druhé skladby vás přestane bavit svět, v půlce desky začnete hledat nůž a odpočítávat žebra pro ideální trefu. Chci tím říct, že dobrá deska ve smyslu „líbí se mi“ poskytne něco víc než jen přehlídku instrumentální zdatnosti, taková deska ve vás něco vyvolá, nějakým způsobem ve vás rezonuje a její poslech se stává prožitkem, ke kterému se vrátíte.

 

Proč takový úvod? Právě tyhle myšlenky se mi v souvislosti s dnešní ohromnou nadprodukcí hudby a omezeným množstvím času, který můžu věnovat jejímu poslechu, vracejí stále častěji a logicky ústí v zamyšlení se nad tím, čím ten čas vyplnit. A vrátily se mi i při poslechu Bad Shot...

 

Čtveřice Bad Shot je služebně mladá kapela z Bratislavy, která hraje něco jako metalcore, ohraničený na jedné straně razantním projevem a rádoby tvrdým vokálem a na straně druhé podbízivými a nekonfliktními refrény s poměrně výraznou melodikou. V souladu s úvodním odstavcem bych dojmy při poslechl shrnul asi následovně: za prvé je dobré si všimnout práce kytaristy, která je výrazně nápaditá, zabarvení kytary se neustále proměňuje, stejně tak často se přechází od rytmiky k melodice, kytarové stopy jsou přes sebe vrstveny, proplétají se a vzájemně dobře doplňují. Zda tohle předvede jeden kytarista v sestavě i na živo, nechávám na svědomí kapely, ale pokud si při poslechu „Promised land“ něco užívám, tak je to právě kytara.

 

 

Za druhé mi hodně vadí vokál ve všech jeho podobách. Snaha o tvrdost je evidentní, ale výsledek působí křečovitě a nepřirozeně, rvát matku přes závit prostě nemá smysl. Korunu všemu nasazuje velmi špatná angličtina, která nejvíc „vyniká“ v čistých pasážích; ty tvrdé jsou totiž tlačené tak násilně, že textovému obsahu není téměř vůbec rozumět. Za třetí mi dost nezajímavá přijde kompoziční stránka skladeb. V první půlce nahrávky lze snad ještě vypozorovat plus mínus fungující rockovou stavbu - na přešlapující sloky navazují melodické refrény tažené opět především kytarovou prací, zbytečné natahování skladeb není tak časté (kromě titulního songu) a výsledek sice nenadchne, ale ani nezklame. Počínaje „Victims“ ale nahrávka ztrácí směr, pocit jakéhosi kolovrátku sílí nad únosnou míru (typicky v „Real face“, „Hatred“ a „No saviour“), kompozice jsou lepeny jak vlaštovčí hnízda a místo na zajímavost a kreativitu se sází na sílu a tlak.

 

Z rámce alba vyčnívá pouze úvodní intro, které považuju za velmi povedené a pak závěrečná „New generation“, která v úvodu připomene konec „Aerials“ od System of a down a následně se promění v něco tak naivně blbého, že vysvětlení typu „pokus o žert“ beru jako jediné možné.

 

Během poslechu jsem zkoušel lapat i po textech, ale tuto snahu ztěžuje jednak zmíněný vokální přednes a pak ani sem tak zachycené sentence typu „my life is full of hate“ mi na ochotě věnovat se textům nepřidaly (a to raději nezmiňuju onu závěrečnou skladbu).

 

Možná moje předchozí slova vyznívají tragičtěji, než jaký je stav věcí na nahrávce, ale je třeba si uvědomit a přiznat jednu věc – dovedu si představit situaci, že bych podobnou tvorbu považoval za skvělou, někdy v patnácti šestnácti jsem byl ochoten poslouchat v podstatě cokoliv. Stejně tak jsem přesvědčen, že kapela ze sebe vydala to nejlepší, čeho v dané chvíli byla schopna a že se najdou tací, kteří budou deskou když ne přímo nadšeni, tak alespoň potěšeni. Na druhou stranu moje období nekritického přijímání čehokoliv je dávno pryč a míra tolerance s ubývajícím množstvím volného času klesá. To není omluva, to je holý fakt.

 

Bad Shot


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky