Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dojmy z poslechu nové nahrávky rozděluju na dva takové celky, které jsou spolu samozřejmě úzce spjaty – jednak jsou to pocity honící se mi hlavou při poslechu a pak to, co z nich zbude, když album dohraje; takový dozvuk, dochuť na patře, vinaři tomu říkají aftertaste. Určitě to znáte sami, dejte si do přehrávače „Closer“ od Joy Division a už u druhé skladby vás přestane bavit svět, v půlce desky začnete hledat nůž a odpočítávat žebra pro ideální trefu. Chci tím říct, že dobrá deska ve smyslu „líbí se mi“ poskytne něco víc než jen přehlídku instrumentální zdatnosti, taková deska ve vás něco vyvolá, nějakým způsobem ve vás rezonuje a její poslech se stává prožitkem, ke kterému se vrátíte.

Proč takový úvod? Právě tyhle myšlenky se mi v souvislosti s dnešní ohromnou nadprodukcí hudby a omezeným množstvím času, který můžu věnovat jejímu poslechu, vracejí stále častěji a logicky ústí v zamyšlení se nad tím, čím ten čas vyplnit. A vrátily se mi i při poslechu Bad Shot...

Čtveřice Bad Shot je služebně mladá kapela z Bratislavy, která hraje něco jako metalcore, ohraničený na jedné straně razantním projevem a rádoby tvrdým vokálem a na straně druhé podbízivými a nekonfliktními refrény s poměrně výraznou melodikou. V souladu s úvodním odstavcem bych dojmy při poslechl shrnul asi následovně: za prvé je dobré si všimnout práce kytaristy, která je výrazně nápaditá, zabarvení kytary se neustále proměňuje, stejně tak často se přechází od rytmiky k melodice, kytarové stopy jsou přes sebe vrstveny, proplétají se a vzájemně dobře doplňují. Zda tohle předvede jeden kytarista v sestavě i na živo, nechávám na svědomí kapely, ale pokud si při poslechu „Promised land“ něco užívám, tak je to právě kytara.

Za druhé mi hodně vadí vokál ve všech jeho podobách. Snaha o tvrdost je evidentní, ale výsledek působí křečovitě a nepřirozeně, rvát matku přes závit prostě nemá smysl. Korunu všemu nasazuje velmi špatná angličtina, která nejvíc „vyniká“ v čistých pasážích; ty tvrdé jsou totiž tlačené tak násilně, že textovému obsahu není téměř vůbec rozumět. Za třetí mi dost nezajímavá přijde kompoziční stránka skladeb. V první půlce nahrávky lze snad ještě vypozorovat plus mínus fungující rockovou stavbu - na přešlapující sloky navazují melodické refrény tažené opět především kytarovou prací, zbytečné natahování skladeb není tak časté (kromě titulního songu) a výsledek sice nenadchne, ale ani nezklame. Počínaje „Victims“ ale nahrávka ztrácí směr, pocit jakéhosi kolovrátku sílí nad únosnou míru (typicky v „Real face“, „Hatred“ a „No saviour“), kompozice jsou lepeny jak vlaštovčí hnízda a místo na zajímavost a kreativitu se sází na sílu a tlak.

Z rámce alba vyčnívá pouze úvodní intro, které považuju za velmi povedené a pak závěrečná „New generation“, která v úvodu připomene konec „Aerials“ od System of a down a následně se promění v něco tak naivně blbého, že vysvětlení typu „pokus o žert“ beru jako jediné možné.

Během poslechu jsem zkoušel lapat i po textech, ale tuto snahu ztěžuje jednak zmíněný vokální přednes a pak ani sem tak zachycené sentence typu „my life is full of hate“ mi na ochotě věnovat se textům nepřidaly (a to raději nezmiňuju onu závěrečnou skladbu).

Možná moje předchozí slova vyznívají tragičtěji, než jaký je stav věcí na nahrávce, ale je třeba si uvědomit a přiznat jednu věc – dovedu si představit situaci, že bych podobnou tvorbu považoval za skvělou, někdy v patnácti šestnácti jsem byl ochoten poslouchat v podstatě cokoliv. Stejně tak jsem přesvědčen, že kapela ze sebe vydala to nejlepší, čeho v dané chvíli byla schopna a že se najdou tací, kteří budou deskou když ne přímo nadšeni, tak alespoň potěšeni. Na druhou stranu moje období nekritického přijímání čehokoliv je dávno pryč a míra tolerance s ubývajícím množstvím volného času klesá. To není omluva, to je holý fakt.