Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byť jsem příliš nedocenil eponymní, čtvrtou nahrávku blackových filozofů Barshasketh, jejich desky poctivě točím v přehrávači pořád dokola. Obzvlášť uctívám třetí Ophidian Henosis, což je deska, se kterou kapela kolem mozku a zakladatele Kriegeista pomyslně vstoupila do vyšších pater scény. Zatímco Sitra Achra lákala na undergroundový zvuk a syrové pojetí, zmíněná nahrávka nabídla rozvinutí svého stylu, zdatnější kompoziční umění, řádně zahuštěnou produkci a větší porci takzvaného zla. Mnou recenzovaný špičkový split Sein / Zeit s Outre představil Barshasketh jako výstavní kus, který pánové následně nepřekonali, ani se mu nevyrovnali. Vzato zpětně bylo moje tvrzení přehnané. Album od té doby poslouchám pořád. Byť výkonu splitka se kapele nepodařilo vyrovnat. Po pěti letech, kdy je svět jiný, jak se dnes módně říká, je nám předloženo album nové. Dostalo do vínku název Antinomian Asceticism a kapela se na něm pouští do rozjímání na téma askeze, odmítnutí morálního zákona křesťanských věrouk, a dávají přednost morálním standardům, které dle slov tvůrce nelze zpochybnit a stále platí napříč časem a prostorem. Vypichuje důraz na fakt, že nechtějí oslabit sebe sama asketickými praktikami např. hladověním, ale hledáním ve svém nitru v touze osvobodit se a na svět spatřit bez otěží.

Už první zveřejněná skladba Radiant Aperture je důkazem, že Barshasketh nelenili a pořádně na sobě zapracovali. Přičemž je stále rozpoznatelný jejich rukopis, který se v ničem neodvrátil od svých počátků. Vše je ošetřeno mohutnou produkcí, halící možné nedostatky. Kapela pracuje s celkovým výrazem do posledního puntíku. Aranžérsky se s novým počinem „drbalo“ fest.

U předchůdce mi vadila stopáž, která nebyla zcela zaplněna atraktivními nápady nejvyššího kalibru. Na Antinomian Ascetticism je o skladbu méně a je o deset minut kratší. Od prvotního výbuchu album exploduje šílenou energií, kterou neudusí ani zpomalení a vlévání se do atmosférických dálek. Celkově mi připadne, že se na Antinomian Ascetticism stříhalo docela hodně. Netvrdím, že je album přímočaré, ale bez zbytečných blbostí cílí přímo na střed.

Po scenériích vymalovaných v první dvojici vypalovaček je Lebenswelt Below tou, kde se ukazuje síla nahrávky v celé kráse. Variabilní tempo je i díky lehkonohému bubeníkovi příjemně vzdušné. Nepříjemné skřípění a psycho úvod, kde vyniká hlavně skvělý scream KG, se válí v marastu zlých emocí, aby se vzápětí rozdivočil v extrému, který se nám tak líbil od začátku. Melodické linky jsou výtečně nemocné a pochmurně zvrácené. Také takřka ambientní začátek Charnel Quietism jinak surové skladbě nesmírně prospívá. Není pouhým obohacením všudypřítomného běsnění. Celek je podobnými vsuvkami skvěle rozšířen. Barshasketh ani v pomalých plochách nezmírní svůj zlostný švih. Líbí se mi „jeskynní“ zvuk bicích, kterého, jak sami tvrdí, docílili oddálenými mikrofony ve studiu a tím vznikl prostor pro ozvěny a mocný sound.

Instrumentální mezihra Phaneron Engulf mě neuráží, ale ani nenadchne. Neděje se v ní nic moc zvláštního a pro spád alba podle mě je spíše přítěží. Závěrečný dvojzápřah v podobě titulní skladby a zejména závěrečné laskominy Exultation of Ceaseless Defiance se vrací do hry frenetická energie a návykové melodie. V bohapusté katarzi se s námi Antinomian Asceticism rozloučí.

Naprostému vychutnání pomáhá nejen výborný zvuk skotského Sonorous Studio pod taktovkou zvukového mistra, kytaristy Barshasketh, Guillaume Martina, a závěrečné ošetření mixu s masteringem mistrem Tore Stjernem. Silnou atmosféru alba podtrhuje i cover art od čilského umělce Rodriga Pereira Salvatierry, ve kterém se pojí vědění, mystika s citlivou prací s barevnými odstíny, detailem a jinakostí. Stejně tak vnímám i Antinomian Asceticism. Je konkrétní i nehmatatelné. Nebýt zbytečné instrumentálky Phaneron Engulf, která album svádí na scestí, bylo by mé nadšení z atmosférické a zároveň zničující nahrávky dokonalé.