Recenze: Be Persecuted

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Be PersecutedEnd Leaving

Bhut15.7.2011

Zdroj: promo CD

Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W

VERDIKT: Číňané se v metalu zas tak hojně nevyskytují a už vůbec ne v black metalu a vůbec ne v depressive suicidal black metalu. Ovšem fakt, že jej umí perfektně zahrát, existuje. Důkazem je album End Leaving. Tento počin je svědectvím o tom, jak procítěně a uhrančivě může být tento žánr zahraný. Velmi kvalitní dílo s dávkou určité exotičnosti, díky zemi původu.

O tom jak dobrý může být metal ze země tomuto žánru ne zrovna zaslíbené, bude tato recenze. Čínská kapela říkající si Be Persecuted razí čistokrevný depressive suicidal black metal. A skutečně, daří se jim to na výtečnou. Důkazem je album z roku 2009 End Leaving.

Melancholií a chmurem prostoupené melodie jsou srdcervoucí záležitostí. Asi těžko byste hádali původ takovéto hudby zrovna v Číně, neb takovéto kousky pocházejí obvykle z evropských koutů. Zpěvákův jekot obdařený na nahrávce jakýmsi zkreslujícím efektem (nebo to efekt není?) dosahuje vskutku vysokých kvalit. Není to žádný ječák vyluzující pěvci s přiškrcenými varlaty. Jedná se o ryzí projev dekadence, bolesti a smutku. Pro dokonalost a úplné dokreslení atmosféry pak bohatě poslouží plouživé taktéž jemně zkreslené kytary. Jejich způsob nalazení plně odpovídá danému žánru. Hutnost riffů dosažená zkreslením a strukturou melodií je pak onou příčinou běhání mrazu po zádech. To vše však funguje pouze za předpokladu, že se do melancholické depresivní sebevražedné atmosféry plně ponoříte. Tedy do jisté míry, abyste ve výsledku vyvázli bez újmy na zdraví, vzhledu a životě. Necháváte na sebe působit prazvláštní moc této možná obskurní hudby. Bicí nástroje slouží jako nutný doprovod udávající bizarní tempo těchto skladeb prostoupených bolestmi a žalem. A už nám zbývá se zmínit jen o posledním výrazně použitém nástroji. Mnozí tušíte, že na mysli mám basovou kytaru. Basa tvrdí muziku. Totéž úsloví lze použít i zde. Ovšem nyní jen mrtvolně zahušťuje již dávno potemnělé chmurné a krví zbrocené tóny. Nelze hovořit o jejím výrazném podílu, ale i tak je to nezbytná žiletka v tomto depresivním řetězci. Taktéž potřebnou ingrediencí jsou i klávesy k úplnému dobarvení.

Probírat jednotlivé skladby by nemělo velkého smyslu. Považuji však za nutné zmínit se o obalu. Dle mého názoru je důležité aby album mělo obal, který jistým způsobem zapadá do celkové koncepce desky. Neboť obal je součástí celého díla a je to první věc, která Vás při výběru či hodnocení díla praští do očí. Řeči o tom, že se jedná jen o doplněk a v podstatě na něm nezáleží, neb hudba je důležitější, nechávám raději bez komentáře. Já považuji obal za nedílnou a významnou součást alba. Jasně, mnohdy je obrázek lepší než zbytek a zase naopak. Ale kolikrát jsou si tyto dvě strany téže mince rovny. Proč to tu ale probírám. Obal desky End Leaving plně koresponduje s jejím obsahem. A je proto dobrou ukázkou toho, jak chemie obrázku a hudby pracuje. Možná, že se Vám zakrvácená žiletka a pozadí bude zdát lehce kýčovitá a otřepaná záležitost, ale co v daném žánru vymýšlet. Barevně je vše sladěno do sytě rudé, bílé a černé. Toliko žalu. Pokud jste zarytí emaři a depresivní utápěči, toto album bude možná to poslední, co na své útrpné pouti životem uslyšíte. Hudba je to ničivá a vyvolává dojmy příchodu konce, kdy bude vše opuštěno neboli End Leaving.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?