Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na otázku, jak moc je u nás známá belgická kapela Bear, nedokážu dát úplně uspokojivou odpověď a samotného by mě to vlastně docela zajímalo. Spíš bych řekl, že moc ne. Přitom tahle parta hraje poměrně dlouho a svým EP Abstractions debutovala už v roce 2010. Od té doby stihla s tím aktuálním vydat pět řadových alb, přičemž ta první tři na u nás docela neznámých labelech Let It Burn / Basick Records, a teprve až to minulé – album Propaganda (2020) – vyšlo na značce Pelagic Records, což z mého pohledu znamenalo určitý mezník. Jak v kariéře kapely, tak i v možnostech o ni zavadit.

Styl jejich hudby je jedním slovem metalcore, hodně si bere z metalu, hodně z hardcoru, hodně sází na techniku a není úplně vzácností narazit v jejich spojitosti na přívěšek progressive. Osobně jsem nicméně s používáním tohoto přívlastku spíš opatrný a ani v jejich případě bych jej neužíval úplně od pasu, byť zcela bez diskuze jsou Bear šikulové a u své muziky se snaží přemýšlet.

Pokud bychom jako základnu pro hodnocení jejich nové desky Vanta vzali předchozí album Propaganda, slušelo by se připomenout, že hlavní devízou kapely byla jednak jistá brutalita projevu, jednak hlubší, takový lehce djentový meshuggah zvuk kytary, rytmická sekaná, vyčerpávající nasazení a energie, přitom častá a velmi elegantně včleněná melodická linka a v neposlední řadě jistá hrubost ve zvuku a v hlasovém projevu. Takový drásající masakr pro fanoušky Converge a jim podobných kapel, což znamená vždycky skončit s propoceným tričkem a krvavým šrámem na čele. Deska Propagnda byla vnímá právě takto a je docela zajímavé srovnat ji s novinkou, protože z toho vychází jako chudý, pomalý a tichý příbuzný. Bear přitvrdili a zrychlili, zásadně, brutálně a naprosto nekompromisně. Dokonce bych řekl, že až moc.

Vanta je z tohoto pohledu neskutečná sonická masáž, která z pozice mého nastavení jako zvukově náročnějšího posluchače desku na první dobrou diskvalifikuje ze slušné společnosti. Pokud se vám bude chtít jít hlouběji a odhrnout zvukový balast, najdete skvěle rozjetou mašinu. Bear opustili podladěnou kytaru, zostřili a udali dechberoucí tempo. Hrubost převzala baskytara, která zní jak drtička na štěrk, a silnou abrazivnost si nadále ponechal zpěvák, který ale častěji chodí do čistějších poloh a je mu v nich velmi dobře. Právě melodické linky, kterých je co do počtu omezeně, mají v podání Bear zásadní sílu, protože se velkým obloukem vyhýbají podlézavým zpívánkám a přichází vždy za nejsilnějšího vichru. Zkuste Cisplatin nebo titulní Vanta, která jde co do líbivosti asi nejdál. A užijte si to, protože těch melodií napříč deskou není vůbec hodně a převládající dojem chaotického metalcoru naprosto převládne. Říkal někdo, že v něm není místo pro saxofon? I tímhle způsobem může vypadat řízený zmatek, i když videoklip právě ke skladbě Defeatist bych vám moc nedoporučoval.

Limit desky je za mě kromě silně přepáleného zvuku v jisté podobnosti a šablonovitosti skladeb, což na jednu stranu činí album poměrně sevřené a konzistentní, na stranu druhou se v něm docela těžko orientuje. Respektive jisté obrysy začínají vystupovat až při opakovaném a pečlivějším poslechu, což je v přímém rozporu s ochotou nechat si masírovat ušní bubínky něčím podobným. Rozhodnout tohle dilema je pak otázka za deset bodů, protože bráno čistě hudebně je Vanta hodně našlápnuté album, které vyloženě láká jít si ho užít na koncert, nebo poslechnout klidně i doma, ale za předpokladu snesitelného zvuku. Právě ten za mě sráží hodnocení dolů z jinak velmi dobrého skóre.