Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První letošní opravdu příjemné hudební pohlazení připravili mému sluchu švédští Beardfish. Ne že by se to nedalo čekat. V příslušných kruzích vzývajících progresivní rock jsou Beardfish již dlouhá léta považováni za nadějné koně, před nimiž rozkládá svůj červený koberec skvělá budoucnost. Vydávají vyrovnaná alba (už jich mají za svou čtrnáctiletou kariéru na svém kontě osm), jezdí šňůry po světě a vystupují na věhlasných festivalech. Neflákají se, jdou tvrdě za svým cílem a ještě ke všemu působí skromně a sympaticky. Lehkost a vitalita zbrusu nového alba “+4626-Comfortzone” tedy určitě není překvapivá, v každém případě je ale odzbrojující, a to je ten pravý důvod, proč se vám ji pokusím dnes blíže představit.

Beardfish působí v současné sestavě již od roku 2003 a odvážím se říct, že je to na nahrávce opravdu slyšet. Časy, kdy Beardfish nahrávali svoje desky živě, jsou sice už pryč, ale mnohdy nenahraditelnou živelnost se jim podařilo zachovat i na albu, které vznikalo jako valná většina desek během posledních 30 let. Mimořádná sehranost a vyhranost kapely je cítit nejen ze suverénní prezentace, ale i ze spontánních kompozic, které mezi řádky poodhalují čirou radost ze šíření hudebního poselství. Komponování má dlouhodobě na starost Rikard Sjöblom, ale finální podoba skladeb je dílem celé kapely a není to jen otázka návštěvy koncertu, abyste zjistili, jak si to Beardfish užívají. Na “+4626-Comfortzone” je to totiž slyšet taky.

Zvláštní název alba určitě vyvolává otázku, co vlastně znamená číselný kód +4626. Řešení je nakonec jednodušší, než by se mohlo na první pohled zdát. Jedná se o telefonickou předvolbu švédského města Gävle, odkud Beardfish pocházejí. Důvod použití vysvětluje Rikard v tomto rozhovoru. V podstatě se jedná o vyjádření pohodlí domova, známého zázemí, místa, kde se člověk narodí a kde žije a kam se (třeba) rád vrací.

Receptury, z nichž Beardfish vychází, jsou pořád na stejné bázi. Tu a tam zaslechnete odkaz na Yes, King Crimson, v údernějších momentech místnost prosvítí aura klasických Deep Purple a dokonce i psychedelický duch Doors občas nenápadně pootevře dveře (především skrze Rikardův vokál a klávesové retro). Magická formule, která z toho udělá aktuálně a originálně znějící desku, mi však už známa není. Určitě je to ale něco, co se v poslední době vykouřilo z hlav sousedům v Pain of Salvation, ale o tom třeba zas někdy jindy...

Vrcholem alba je bezesporu patnáctiminutová “If We Must Be Apart (A Love Story Continued)”, která je výkladní skříní moderního progu. Často se obrací do minulosti, ale zároveň zní současně a vyhýbá se těžkopádné staromódnosti. To vše ve strhujícím podání plném šťavnatých a barvitých nápadů skvěle korespondujících s vyprávěním příběhu o kruté lásce, která nerezaví. Tato skladba neskutečně šlape a zjištění, že umění dlouhé kompozice není v progu mrtvé ani v rukou zástupců mladé generace, je velmi povzbuzující. Jsem rád, že tímto songem výčet pozitiv nekončí a mohu pokračovat dále. Například úvodní “Hold On” nebo titulní “+4626-Comfortzone”, to jsou skladby v rozsahu od osmi do zhruba deseti minut, nenudící ani vteřinu, disponující paletou pozoruhodných nápadů a trumfující bezprostředními zvraty a nenucenými změnami, jako když povolené máslo ukrajuje. No a ta basová hra Roberta Hansena, to je slast poslouchat. Přidat uvolněnou “King” (ale zas ne moc uvolněnou, i zde se nálada několikrát změní) nebo šlapavým hard rockem napumpovanou “Daughter/Whore” není vůbec těžké.

Těžké je naopak se od tohoto alba odtrhnout a udržet si nějaký odstup. Přesto jsem přesvědčen, že kouzlo “+4626-Comfortzone” jen tak nevymizí a album se bez skrupulí může zařadit po bok svých znamenitých předchůdců. Hvězda Beardfish nechť stoupá vzhůru, každý dílčí úspěch je v tomto případě zasloužený.