Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beheaded - Only Death Can Save You

BeheadedOnly Death Can Save You

Garmfrost28.5.2019
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Beheaded dokazují, že nepatří do starého železa, a mají stále prst na tepu scény. Desku je radost poslouchat. Je skvělá nejen po řemeslné stránce, je pestrá, brutální a zábavná.

Beheaded jsou maltským vývozním artiklem číslo jedna. Neznám moc tamních významnějších kapel. Beheaded oslňují brutální silou deathmetalový svět bezmála třicet let. Nikdy se neodmlčeli, nicméně přehnanou aktivitou taky nesrší. Vždyť od roku 1991, tedy roku, kdy kapela vznikla, respektive od prvního dema Souldead, Beheaded vyšlo všehovšudy šest dlouhohrajících desek. V sestavě není jediný zakládající člen, ale od svého nástupu pár let po vzniku Beheaded otěže drží baskytarista David Cachia. Od debutu je pevnou součástí kapely i kytarista Omar Grech a už dvanáct let i growler Frank Calleja, který svým charakteristickým hlasem dodává Beheaded pořádný drajv.

 

Beheaded vyzkoušeli několik vydavatelství, z nichž Unique Leader Records patří mezi ta nejprestižnější. S novou deskou se ovšem vydali pod roušku agilních Agonia Records. Ti pod svými křídli mají nejedno eso napříč žánry a opravdu výživnou propagací své koně podporují, co můžou.

 

beheaded

 

Beheaded své šesté album nahrávali v italském Mk2 Recording Studio, kde vládne Davide „Brutaldave“ Billia, který zároveň nabubnoval poslední dvě desky Beheaded, Antropofagus nebo Coffin Birth. Chlapík svému řemeslu rozumí, umí ho, a tak jeho služeb využívá nespočet kapel. Závěrečný mix a mastering pak proběhl v polském Hertz Studiu. Není tedy pochyb, že má novinka Only Death Can Save You zvouček, jak se patří. Tedy brutální jak ďas, ale příjemně čitelný.

 

Ač Beheaded patří mezi pamětníky, nemají problém znít současně. Bez skrupulí mixují staré časy s modernou, aniž by působili křečovitě. Naopak! Energie z desky doslova křičí upřímností a mladistvým zápalem. Občas mě liskne přes hubu coby inspirační zdroj stará Sepultura z dob Arise nebo Beneath the Remains, ovšem znásilněná, zmrzačená a notně brutálnější.

 

Se svojí stopáží osmatřicet minut se jedná vlastně o dlouhou desku. Ale nudit se není možné ani na chvíli. Jsem naprosto uchvácen úvodní vypalovačkou The Charlatan's Enunciation. BrutalDave zde předvádí, že umí bubnovat hezky pestře. Umí jak sypačky, tak řádně groove drtičky. Kytarový tandem Grech – Brigo se ve vzájemné harmonii proplétá i nutí k interakci. David Cachia je klasický brutal / deathový basák. Nehlásí se o hlavní slovo, spíše drží s bicími a zatěžkává sound. O Frankovi už byla řeč, a tak fans jeho uřvaného growlu určitě čekají pořádnou porci extrémní zábavy. Tu ve velké míře také dostanou. Frank se noří do hloubek, ale většinou jeho hlas řeže jako cirkulárka.

 

Nevím, jestli má cenu pitvat jednotlivé skladby, novinka je příjemně vyrovnaná. Baví mě komplet bez výkyvů. Úvodní song je otevírák jako hrom. Skvělá je trojka A Greater Terror, kde Frank nechá v refrénu hlasivky. BrutalDave ukazuje, jak rychlé má končetiny a jak z přehledem zpomalí a že přechody umí nejlíp. Frája, ale je radost ho poslouchat. Hlavu si urvat hodlám u Embrace Your Messiah, kde slyším tu Sepulturu asi nejvíc. Kila hoblují u rychlé dvojšlapky, záseky s upištěným zakončením mi řvou v hlavě vzteklým naturelem a mně se opravdu chce hlavou mlátit a mlátit. Titulní song vraždí stejně jako závěrečná tortura From the Fire Where It All Began.

 

 

Nevím, jestli se stane Only Death Can Save You deskou roku, to asi ne, ale povinnost pro fans stylu bezesporu bude. Beheaded dokazují, že nepatří do starého železa, a mají stále prst na tepu scény. Desku je radost poslouchat. Je skvělá nejen po řemeslné stránce, je pestrá, brutální a zábavná. Jen houšť a více takových nahrávek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky