Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Behemoth - Opvs Contra Natvram

BehemothOpvs Contra Natvram

Symptom28.2.2023
Zdroj: Spotify
Posloucháno na: PC / Yamaha HS5 / Marshall Major II
VERDIKT: Black-metal? Máte štěstí, že jdu kolem a jsem odborník. Jmenuji se Nergal.

Hudební pouť polské stálice Behemoth příležitostně a zpovzdálí rád sleduji. Nejvíc času jsem kapele věnoval pravděpodobně v období šestého alba Zos Kia Cultus (Here And Beyond) (2002). Momentálně je jejich diskografie dvojnásobně delší a u příležitosti nového dvanáctého studiového alba jsem si zavzpomínal na svou dobu metalovou, které se tato rouhačská kapela účastnila.

 

Poláci už mají něco za sebou a nedá se říct, že slovo, které vystihuje jejich kariéru je stagnace. Díky skladatelským postupům a charakteristickému zvuku některé části diskografie lehce splývají dohromady, přesto je možné nacházet prvky postupného vývoje. Určitou stylistickou odchylku představuje předposlední album I Loved You at Your Darkest (2018), kde se projevila Nergalova vášeň pro novátorské postupy. Půjdeme-li ještě o jedno vydání dál do historie, narazíme na desku The Satanist (2014), která by podle ohlasů mohla představovat cosi jako vrchol této plodné kapely s neuvěřitelně stálou členskou základnou.

 

Deska je napěchovaná hudbou i zajímavostmi doprovázejícími její vznik. Výpravnost nahrávky dává tušit, že produkce takto vrstevnatého díla generuje práci pro široký tým hostujících hudebníků a zvukových techniků. Orchestrální pasáže má na svědomí polský skladatel a dirigent Jan Stokłosa. Ve skladbách však uslyšíme i samplované smyčce, o které se spolu se syntezátorem postaral Orion osobně. Pod masteringem je podepsán zasloužilý americký matador Bob Ludwig, který má na kontě vše od Jimiho Hendrixe, přes Davida Bowieho až po Radiohead. Výchozí situace je tedy poměrně slibná.

 

Za zvukem kapely je spousta zvukařských kejklí od efektování orchestrálních partů až po středový zvuk baskytary zahrané přes kytarový zesilovač. Skladby jsou vybaveny mocným zvukem, který svou jedovatostí budí respekt, ale nese v sobě známky přeprodukovanosti a zbytečně upěchované dynamiky. Skladby jsou krátké a úderné, celková stopáž alba čítá necelých pětačtyřicet minut. Skladbám dominují dravé bubny až do té míry, že místy přehlušují vše ostatní. Baskytaru je možné díky průraznému zvuku sledovat i tam, kde je tento nástroj běžně spíše v pozadí. Milovníci rychlých not a propracovaných kompozic si přijdou na své, nicméně najdou se i méně rozvinuté kusy jako například Once Upon A Pale Horse.

 

Nedá se svítit, jako náctiletý posluchač jsem kouzlu kapely podléhal více než dnes. Ačkoli Behemoth nikdy nebyla jedna z mých top kapel, tu a tam se v jejich produkci vždy našla nějaká ta "opakovačka", co pravidelně rotovala éterem. Image kapely, plná náboženské symboliky a všudypřítomného metafyzična, má své světlé chvilky. Na druhou stranu, kolektivní stylizace do démonických charakterů je, alespoň pro mě, plochá jako jazzový big band ve stejnokroji. Opvs Contra Natvram je oknem do duše stále relevantního hudebního génia, který sice naplňuje všechna očekávání, ale nepřináší nic moc nového. Hudba ve všech ohledech odpovídá standardu kapely, která nevydává žádné polotovary. Avšak kdo už něco slyšel, na zadek si z toho nesedne.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky