Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beyond The Event Horizon - Leaving the 3rd dimension

Beyond The Event HorizonLeaving the 3rd dimension

Jirka D.3.12.2020
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska příliš oddaná žánru a jedné jediné myšlence, než aby dokázala překvapit a zaujmout. V důsledku je dovoleno opustit třetí dimenzi pouze věrným příznivcům podobné produkce.

Deset let jsou na světě polští Beyond The Event Horizon a za tu dobu zvládli dát dohromady pouhopouhé dvě dlouhohrající desky, a to včetně té aktuální nazvané trochu tajuplně jako Leaving the 3rd Dimension. Co si pod tím představit a jakým směrem se vydat při interpretaci názvu nahrávky, je otázka do pléna, protože osobně nevím a není nic, co by mi nějak napovědělo nebo usnadnilo situaci připomínající slepou uličku. BTEH hrají čistě instrumentální rock, kterému se dneska často říká post-rock, což není čistě pro snadnou prvotní orientaci vůbec špatná berlička. V jejich případě si přidejte přídavná jména typu space nebo electronic, protože poměrně zásadní úlohu v jejich zvuku mají klávesy a samply, které jejich výraz posouvají do možná až nadpozemských výšin.

 

A tím by to celé mohlo skončit.

 

Na první poslech je totiž situace až nebezpečně snadná, protože produkce této kapely snese ta nejtradičnější a nejočekávatelnější měřítka, ale vůbec nic navíc. Pokud máte naposloucháno a už jste podobnou muziku slyšeli, s jednou jedinou výjimkou, kterou přiblížím někde níž, vás absolutně nic nepřekvapí. Hudebně jde o model, který velmi pěkně rozpracovali - byť bez tak výrazných kláves - Long Distance Calling na albu Avoid The Light (2009, moje dobová nadšená recenze je TADY) a nutno dodat, že jejich kvalit tihle naši severní sousedi zdaleka nedosahují. Rozvíjení kompozic je v jejich případě spíše pozvolné (zlí jazykové by mohly tvrdit že toporné) a především pak postrádají skutečně silné a strhující finále, o což tady jde především - aspoň mám ten dojem. BTEH jsou takoví opatrní a nevím proč mám pořád dojem, že se jim nechce do jejich skladeb úplně položit. Hranice mezi emocemi nabitou muzikou a studenou matematikou může být někdy poměrně tenká a po pravdě i zmínění Long Distance Calling, toho času evropská instrumentálně post-rocková hvězda, s tím občas mají úplně stejný problém.

 

 

Celá deska se ve výsledku motá kolem jednoho ústředního tématu, a to vykreslit dostatečně bohatý instrumentálně rockový obraz pomocí velmi omezené palety prostředků - kytara, baskytara, bicí a klávesy. A pokud bych měl nějaký nárok mluvit v případě této kapely o štěstí, tak je to právě angažmá Tytuse Adamczewskeho na pozici klávesáka. Jsou to právě jeho rejstříky a jeho štětec, který maluje ty nejbarevnější části výsledného obrazu a je velká klika, že se vůbec nebojí těch rejstříků zapojit do hry tolik. Poslouchat jeho pasáže je radost, čistá fantazie a je to vlastně jediný element, kterému jsou ochoten přiznat zásluhy na posunu z kategorie obyčejná deska o jeden level výš (trochu zajímavá obyčejná deska). Nejde samozřejmě o žádný státní převrat ani povstání na palubě, ale nebýt jeho přístupu, album by se utopilo samo v sobě už během třetí skladby. Takto se dá poslouchat aspoň někam za jeho polovinu, protože potom má docela silnou tendenci přejít do režimu nevtíravé kulisy, kde je mu vlastně nejlíp. Jak jsem psal - prostředky jsou značně omezené a udržet se nad vodou po celou téměř hodinu (ano, hodinu) hracího času je úkol pro vytrvalostní plavce.

 

Což já nejsem. Mám rád dramaturgicky zábavněji poskládané desky, které si žijí vlastním životem, a podobně monotematické instrumentální cvičení mi zavání kastrací. Být toho polovina nebo dvě třetiny, mohla to být snesitelná deska. Vidět něco podobného naživo s patřičně bohatou projekcí, mohl to být docela fajn zážitek. Ale takhle, při té délce a jednotvárnosti produkce, je to na cílený poslech moc. Pěkná kulisa, tam si myslím, že bude všem nejlíp.

 

Beyond The Event Horizon digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky