Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Big Eyes - Almost Famous

Big EyesAlmost Famous

David10.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Jedenáct zásahů do černého bez pardonu. S razancí, důrazem, avšak potutelný úsměv pobavené trojice cítíte jako lehké zašimrání v zátylku, aniž byste stačili otočit hlavou. Třikrát dokola a ještě jeden přídavek, prosím.

Kytara, basa, bicí. Čtverec, kružnice, trojúhelník. Kate, Chris, Dillan. Netřeba tvořit nevzhledné paskřivce, jednooké panenky Barbie prohnané přes deset + jeden deformující efekt více či méně (ne)úspěšně napravující slaboduchou počáteční myšlenku, do nebe volající neumětelství, nadstandardní porci sebevědomí katalyzovanou směšně velikášským pocitem vlastní nadřazenosti a neomylnosti.

 

Není důvodu k přemítání o metodách elegantního průniku vstříc lukrativním dílčím trhům malých velkých dětí, jejichž snem je přátelit se s půlkou lidstva, zvířat a světových zásob iluzí k tomu nebo intelektuálů vlastnících svůj originální, jedinečný, geniální recept na vše možné včetně pravé svíčkové z jeřabin louhovaných v odpadní jímce kořeněných špetkou badyánu a sušeným žabím lýtkem.

 

Big Eyes nesuplují spasitele, bubáky ani Matku Terezu. Power pop-punk, Buzzcocks, Ramones, kolíky doprava. Říkáte málo? Ale jděte. Joe Strummer byl jen jeden. Absence snahy o početí kandidáta nového lidského druhu kvituji s povděkem. Zábava, žádná křeč, nohy na přístrojovku, podřadit, zrcátka urazit. Půl hoďky bezstarostného formátování disku. Kate Eldridge byste jakožto soudní rodičové nechali pět svým ratolestem ukolébavku na dobrou noc jen stěží. Sladkobolné výlevy a sametový přednes nejsou na pořadu dne. Malá vzrůstem, velká hlasem, nasazením a neutuchající energií bez problémů infikující vše v okruhu velkého kruhu. Oproti prvotině se více zahustilo, přitlačilo na pilu, kytara projela ořezávátkem, pavouci z výfukového potrubí mají smolíka. Jedenáct zásahů do černého bez pardonu. S razancí, důrazem, avšak potutelný úsměv pobavené trojice cítíte jako lehké zašimrání v zátylku, aniž byste stačili otočit hlavou. Třikrát dokola a ještě jeden přídavek, prosím. Závislost? Přesně tak! Úspěšný únik z reality. Čtyři stěny jako němé svědky křečovité snahy o každodenní zesměšnění vlastní podstaty sebou samým narovnaná mysl barví na růžovo… a váza letí proti zdi.

 

 

Nebýt chytrého softwaru v rukou chytrých lidí, seznam potenciálních negativ, vad a nedodělků dostane čestné místo vedle nacucaných, smradlavých jeřabin a torza trupu malého skokana. Občasné zapraskání důraznějších pasáží ale potvrzuje známý fakt, že aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel. Kaňka na zvukovém kabátu. Zamrzí, ale co myslíte, obstojí tentokrát obsah nad pokopanou formou? Takže jinak… kadí medvědi v lese?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 10.11.14 10:53odpovědět

Recenze nemá chybu! :D Navnadila a už to hledám...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky