Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Billie Eilish - Happier Than Ever

Billie EilishHappier Than Ever

Lomikar16.2.2022
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: V úvodní písni Billie Eilish zpívá "Things which I enjoyed, just keep me employed now" a já si myslím, že lepší verdikt ke vztahu jejího prvního a druhého alba se dá napsat jen těžko.

Billie Eilish je v západním světě jednou z nejvýraznějších dospívajících hvězd nového popového období. Nového nikterak z hlediska nějakého zásadního posunu v hudebním vnímání, nýbrž nového z pohledu transparentnosti interpreta a přístupu k němu. Stejně jako Adele, Grimes či Halsey je Billie umělkyní, která budí dojem, že mezi ní a posluchačem zmizela pomyslná membrána oddělující člověka z masa a kostí od efemérního umělce. Již to není hudebnice, kterou lze vidět jednou za čas v televizi v pětiminutovém vstupu, kde odříkává naučené fráze, nýbrž osobou permanentně komunikující skrze stejné prostředky, jaké používají její fanoušci. Se svým bratrem vytváří duo stojící za autorstvím veškerých svých písní, což je další zásadní element proměny popové tvorby. Od doby, kdy za písněmi dospívajících interpretů již nestojí dospělí hitmakeři, kteří do nich sami promítají svoje vzpomínky na krásy a rozmary mládí, nýbrž si je vytváří přímo ti mladí interpreti, se dosavadní rozjásaný popík ze střední najednou zanořil do znepokojivě temných odstínů. Dospívání totiž ve skutečnosti není roztančená tělocvična plná krásných lidí se sluncem v duši, nýbrž často nejistota, nedůvěra, samota a odcizení. První deska Billie Eilish When We All Fall Asleep, Where Do We Go? působí v této své znepokojivosti upřímně a není divu, že se na ni dokázalo napojit tolik lidí jejího věku strádajících ve zmateném těle na zmatené planetě. Co nyní ale s velkou holkou, jejíž dosavadní kariéra byla postavená na tom, že je stále trochu dítě?

 

Její druhé a zatím poslední album Happier Than Ever zní ve své snaze o dospělost a utlumenost až jako hysterická snaha říct, že ona, dosavadní mladistvá celebrita, nezopakuje tu chybu jako předchůdci, neurve se ze řetězu a nezačne řádit jak slepice s useklou hlavou. Naopak, teď je hrozně dospělá ženská, má ráda svůj klid, večer tichej drink, jazz z gramofonu, západy slunce, hru na klavír a půlnoční plavání v bazénu. Na hlavu si tak nasadila blonďatou paruku, místo obvyklé teplákovky obsadila šaty s volánky a představila se jako nejsrovnanější člověk na světě. A deska se to snaží odrážet. Eilish se svým bratrem Finneasem O'Connellem (který víceméně stojí za veškerou hudební složkou) se i tentokrát snaží o co nejutlumenější projev, jak instrumentální, tak vokální, nicméně nyní na to jdou podstatně analogověji (rozuměj, že jsou za tím vidět živé nástroje) a s notnou dávkou pastiše. Najdeme zde samozřejmě i elektronické fláky s povědomou rytmikou a ikonicky unaveným vokálem (Therefore I Am či Oxytoxin), ale větší část alba okupují exkurze do jazzu, country, bluesu či pop-rocku. To všechno v minimalistickém DIY duchu.

 

 

Ok, krom toho, že to opět nemá nějaký ucelený hudební koncept, na což žehrá Lomikar u popových desek prakticky neustále, v čem by měl být problém? Problém je v tom, že Billie Eilish není natolik versatilní zpěvačkou jakou si myslí, že je. Aplikace jejího jasně rozpoznatelného projevu na klasičtější hudební žánry odhaluje její pěvecké limity, protože tím chca nechca vstupuje do světů, kde vládnou bohyně jinačího charakteru. Eilish byla prvotřídní vládkyní svého temného světa spánkových deprivací, prázdných pokojů a nekonečných nocí. Její hlas s ním není jen spojený, ale přímo jej spoluvytváří. V něm je bezchybná, jeho je bohyní. Když z něj ale vyjde ven, působí často vypadle z hnízda. Všechno, co pak mimo něj dělá, už se prostě někdy dělo pod někým jiným a ona tu je jen na návštěvě. Kdykoli si sice může třeba vesele zakalit s místňákama, jedním z nich se nikdy nestane. Mimo jiné i tím jak mimo svůj hudební svět odhaluje, že nemá zas tak zajímavý hlas, pokud se pokouší o klasický zpěv. 

 

 

Zpěvaččin emblematický pomalu tažený vokál budící dojem takových těch dvou tří slov, které vám řekne spolunocležnice během krátké doby polobdělosti, když se zpod ní snažíte vytáhnout ruku (například jméno souseda), je ideální společník do osamělého hotelového pokoje, když se vám cross-indikují prášky. Když se ale na této desce ve folkové písni Your Power zbavuje posledních dávek cynismu a pouští se do zranitelných hlasových výšek, největšího uznání, co ode mě získá, je, že tady už zpívá skoro tak dobře jako Agnes Obel. Jenomže samotnou Agnes mám ve složce s hudbou jen o písmeno výše, tak proč se tu zdržovat s pouhým tovaryšem.

 

Přehnaně dospělou masku zpěvačky docela dobře ilustrují texty, které jsou vtipné a rafinované, mají v sobě často sympatickou dávku cynismu a arogantního světaznalství. Například když v písni NDA se zmiňuje jak potom, co zakalila s nějakým klukem, mu dala podepsat smlouvu o mlčenlivosti. V mnoha z nich se zpěvačka vyznává z toho, co všechno nechává za sebou a jak se stává novou persónou. Jenomže s trochou pátrání po souvislostech se dostaneme k tomu, že se spíše prostě normálně vypisuje z klasického ztroskotaného teen vztahu, který měla s nějakým starším rappujícím hochem, který asi teď někde dost drkotá zubama, kdykoli mu pod oknem zaparkuje auto. Takže ono možná vlastně ani nejde o nějakou novou kapitolu hudebnice, nýbrž o potřebu udělat tlustou čáru za nezdařenou první láskou. 

 

 

Kvůli tomu, že Happier Than Ever není zrovna kdovíjaké album, není nutné přestat mít Billie rád. Vlastně dává smysl, že po těch šesti divokých letech, s nástupem dospělosti a mnohých očekáváních, kam se nadále osobnostně i hudebně vydá, se uchýlila k prostým písničkám a nesnažila se lézt po vlastních zádech. Stejně tak to ale není důvod k nekritičnosti. Happier Than Ever bude časem ilustrativní deskou jednoho období zpěvaččina života, stejně tak pro mnohé polštářkem, ze kterého si budou vybírat po jehličce písní, které se jim zkrátka budou líbit. Vyšší ambice nemá, stejně jako nemá jakýkoli přesah za osobnost Billie Eilish. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 16.2.22 8:27odpovědět

Skvěle sepsáno, kolego. Vlastně z toho mám nakonec stejný pocity, ta deska není kdovíjak silná a vokální síla Billie má své jasné limity. Zatím je to moc mladá holka na veké přesahy a velké věci, ale ono to přijde. Držím jí palce. A jsem rád, že tu konečně někdo další napsal recenzi na popovou desku. :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky