Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bismarck - Vourukasha

BismarckVourukasha

Jirka D.7.5.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Třetí deska Bismarck o třech skladbách a vatě v prostoru mezi.

Zatoulala se ke mně třetí deska norských Bismarck. Co o nich říct? Třeba to, že pochází z Bergenu, fungují od roku 2015 všechny tři jejich desky mají hrací čas kolem pětatřiceti minut. Na svém bandcampovém profilu o sobě píší, že Bismarck alternates between intense fuzzed out heaviness and clean, atmospheric drones, with lyrics expounding upon Western esotericism, altered states of consciousness and a mystical apocalypse, což může působit docela závažně. Anebo taky zábavně, jak se to vezme. Jediná recenze nahraná na metalové encyklopedii se váže na předchozí desku Oneiromancer (2020) a hodnotí ji devadesáti procenty, takže minimálně můžu na začátek slíbit, že moje recenze tak nadšená nebude.

 

A nebude to o tom, že by s novou deskou přišel nějaký zásadní kvalitativní propad, dokonce bych řekl, že mezi nimi existuje řada spojovacích můstků a podobností, které nějaké vyloženě rozdílné hodnocení už z principu vylučují. Na stranu druhou si při poslechu právě té předchozí desky říkám, že její míra propracovanosti a výrazové pestrosti je na vyšší úrovni než u jejího následovníka, a to samozřejmě může vzbuzovat řadu (nepříjemných) otázek. A současně bych ještě dodal, že se z mého pohledu do jisté míry posunuly inspirační vlivy, které tvůrcům v Bismarck docela slyšitelně vedou ruku. Na předchozím albu je hodně slyšet taková kombinace Sleep / OMCult of Luna, tentokrát je to ale mírně jinak.

 

Bismarck band

 

Na desce Vourukasha jsou dvě skladby (Sky Father a titulní Vourukasha), jejichž těžiště leží v poměrně jednoduchém, zemitém bigbítu, pro který se různě šermuje s módními pojmy jako stoner / doom, a pro které najdete na minulém albu předobraz v podobě skladby The Seer. Je to podobný přístup, jaký razí kapely typu Black Tusk (a kilometr dalších) a nutno uznat, že je to přístup jednoduchý, funkční a posluchačsky vděčný. Ty jejich zmíněné clean, atmospheric drones samozřejmě přijdou na řadu také a přijdou na řadu už ve zmíněné první skladbě, která po úvodní nekompromisní části zvolní téměř až násilně a začne se pohupovat natolik, že posluchač znejistí v očekávání toho, jaká pohroma vzápětí přijde. Závěr výrazně vypůjčený od Cult of Luna předznamenává druhou a za mě nejsilnější skladbu na albu (jmenuje se Echoes), která má všechny atributy silné, dobře vyskládané kompozice s odpovídající emoční odezvou. Je to recept, který když pominu stará alba Neurosis, nastavila do pozice etalonu deska Somewhere Along the Highway. A to se psal rok 2006.

 

Bismarck z tohoto pohledu přichází trochu s křížkem po funuse, ale byli bychom nespravedliví, kdybychom jim body minimálně za některé skladby nepřiznali. Kromě Echoes a zmíněných dvou ale nic dalšího nenabízí. Dvouminutová mezihra The Tree of All Seeds je o ničem, Kigal je takový ethno / world music pokus, který nejspíš má naplnit kapelní tvrzení o lyrics expounding upon Western esotericism, altered states of consciousness and a mystical apocalypse, ale mnohem vhodnější je využít jej v případě potřeby si odskočit. Za pět a půl minuty to musíte stihnout a nepřijdete o nic zásadního. Podobně je tomu se závěrečnou skladbou Ocean Dweller, která se na ploše více než devíti minut snaží vymyslet něco zajímavého ve stylu meditativně rozpoložených Tool, ale zoufale se jí to nedaří.

 

Pokud máte v sobě smysl pro matematiku a posčítali (a poodečítali) jste čísla uvedená výše v textu, vyšlo vám, že plnohodnotného a poslouchatelného obsahu tato deska mnoho neobsahuje. Dvě dobré skladby, jedna nebojím se říct skvělá a pak hromádka smetí, vhodného tak akorát k zametení na lopatku a směr skládka komunálu. Takže klidně poslechněte, užijte si, já jsem poslouchal mockrát a svá doporučení vám sepsal. Takže příště? And Now Next for Something Completely Different!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bošu / 14.5.24 8:44odpovědět

Poslouchám to teď po noční a musim říct, že i obsahově a hlavně zvukově to je bomba, konečně pořádnej hutnej temnej zvuk. Posloucháno na Onkyo TX-8250, Canton Ergo 90DC a Sub Polk Audio HTS 12. Pořádné vibrace do sedačky a tak to má být :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky