Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud bychom sestavovali žebříček nejvlivnějších světových kapel, Black Sabbath by se v něm rozhodně ocitli vysoko. Ačkoliv se v tomto seskupení za necelé půlstoletí jeho existence vystřídala celá řada fenomenálních muzikantů a pěvců a jedinou spojnicí všech alb je kytarista Tony Iommi, pro velkou část fanoušků zůstane těmi "pravými" Sabbathy jen jediná sestava. Řeč je samozřejmě o původním složení v čele s nezaměnitelným Ozzym Osbournem, jež fungovalo v sedmdesátých letech a společně natočilo prvních osm alb, která otřásla hudební historií.

Po Ozzyho odchodu následovalo krátké leč neméně úspěšné angažmá další pěvecké legendy Ronnieho Jamese Dia, po němž se z kapely stal víceméně Iommiho sólový projekt. Sestava se měnila prakticky na každé desce, za mikrofonem se mihl Ian Gillan či Glenn Hughes, jednorázově se vrátil i zmiňovaný Dio, nicméně pěvecky Sabbathy v "post-osbournovském" a "post-diovském" období nejvýrazněji držel Tony Martin. Po nepříliš úspěšném albu "Forbidden" z poloviny devadesátých let ale Iommi vyhodil všechny tehdejší členy a jal se poprvé křísit "staré dobré časy" s Ozzym a původní sestavou. Výsledkem bylo sice jen několik kompilací a živáků a nového materiálu se fanoušci nedočkali, ale i tak tyto události začaly opět kolem skupiny vířit vody.

Další řadová deska překvapivě nevzešla ze staronové spolupráce s Ozzym, ale obnovením druhé nejslavnější sestavy s Diem (pro něhož to byl již druhý návrat). A i když album "The Devil You Know" nakonec nevyšlo pod hlavičkou Black Sabbath ale projektu Heaven & Hell, do sabbathovské diskografie bezesporu patří. Nejočekávanější nahrávkou od rozpadu původního složení se nicméně stal až počin "13", který splnil vlhké sny mnoha fanoušků a po necelých čtyřiceti letech konečně vzkřísil původního ducha spolku. Za bicími sice chyběl Bill Ward, pánové zde poněkud okatě "vykrádali" společnou hudební minulost a zvuková stránka byla přinejmenším diskutabilní, ale i tak společná chemie znovu zafungovala, přinesla i nové zajímavé nápady a zřejmě poslední velký hit God is Dead?. Euforie byla navíc přiživována "zaručenými" zprávami z tábora kapely, že se chystá ještě jedna další řadovka.

S tou už to ovšem tak horké nebylo. Materiál s příhodným názvem "The End" sice nakonec začátkem letošního ledna vyšel, ale ničeho nového se na něm fanoušci už bohužel nedočkali. Počin je totiž z jedné poloviny tvořen přebytky z nahrávání "13" a z té druhé živými verzemi skladeb převážně z téhož alba. Dohromady pak tvoří poněkud nekompaktní a především naprosto zbytečný celek.

U studiových písní lze konstatovat maximálně to, že během poslechu mnohým dojde, proč se na předchozí desku nedostaly. Na rozdíl od její většinové náplně jde totiž o nezáživné kousky, které měly zůstat v "šuplíku" nebo maximálně vyjít jako bonusový materiál k nějaké obšírné kompilaci. Sice nabídnou všechny typické atributy klasických Sabbathů, leč v zoufale fádním a nápaduprostém podání. O moc lépe nedopadla ani "live" polovina, která pro změnu zápasí s poněkud mdlým podáním a Ozzy zde leckdy působí falešným a unaveným dojmem. Ocenit u ní tak lze jen fakt, že živé verze skladeb nebyly zjevně dodatečně příliš upravovány ve studiu a přináší poměrně syrový a upřímný obrázek o koncertní formě těchto rockových matadorů.

"The End" je albem, které lze doporučit skutečně jen skalním fandům kapely. Svou náplní navíc vyloženě vyvolává dojem, že mu jde pouze o tahání peněz z jejich kapes. Takový způsob rozloučení s hudební kariérou mi přijde u legendy tohoto formátu dosti nedůstojný a nešťastný. Možná bude lepší se tvářit, že tento počin vůbec nevyšel a jako definitivní epilog brát mnohem smysluplnější a nápaditější "Třináctku" s jejími klady i zápory.