Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenze této desky mě nutí začít poněkud zeširoka, protože není tak úplně běžná a nutí k zamyšlení nejen co se týká vyznění, ale i původu. Blackbraid je ze scény USBM, která se postupně rozrůstá a její persony už zdaleka nejsou ojedinělým úkazem. Dá se tady cítit odkaz Agalloch, Wolves in the Throne Room a Panopticon – tedy BM pevně ukotveném v přírodě, postaveném na jiných principech než Skandinávská scéna. Blackbraid je jednočlenný band, jehož hlavním mozkem je Sgah'gahsowáh (v překladu cosi jako Čarodějný Jestřáb, pojmenování vzešlé z indiánských kořenů národu Mohawků, původních obyvatel severu USA), čerpající vlivy z původní moudrosti indiánů. I proto je ta muzika prostě jiná, lze to slyšet už při prvním poslechu.

Důležité je zamyslet se zde, jak podobné základy tyhle dvě scény mají. Původní obyvatelé severu Evropy, kteří nechtěli přijmout křesťanství a být svazováni novými pravidly. Na druhou stranu původní obyvatelé – indiáni – vytlačováni ze svých území, zužování rezervací, zásahy do jejich způsobů žití. Tahle frustrace, která v lidech zůstává dodnes, uctívání přírodních živlů a pohanství, všechno je si velmi podobné. A tzv. corpse paint si v ničem nezadá s indiánským válečným pomalováním, které sám Sgah'gahsowáh demonstruje na fotografiích. Je to uctívání stejných kořenů.

Druhá deska je výrazně delší než debut, ze zběsile nasypaných pasáží a bzukotu kytar se dostáváme ke středním tempům a odvážnějším kusům (epická Moss Covered Bones on the Altar of the Moon). Blackbraid prozkoumává své možnosti, zkouší nové postupy a ono to dokonale funguje. Kytarová práce je jasně rozeznatelná, melodické vyhrávky se prolínají s rytmikou, kterou je radost poslouchat. Jasně rozeznatelná basa doprovází každou trylku, výborně si sedí Neilem, jehož hra je soustředěná a dostatečně pestrá. A celé to propojení s přírodou a vlivy, které Sgah'gahsowáh nezapře, podpořeno (opět) akustickými vybrnkávačkami a flétnou.

Muzika Blackbraid je agresivní jako vítr na severu, v Adirondackém pohoří. Cítím tu původní, nespoutanou sílu divoké zvěře, temných lesů, ve kterých se Sgah'gahsowáh rád ztrácel ještě jako uhrovatý teenager. O čem ale potřebuje mluvit? Ne, o Thorovi nebo Ódinovi to nebude, to není příběh jeho země.

“I didn’t want to do something ingenuine or be some Indigenous guy who’s writing about Thor and Odin, stuff I have no personal connection to — I want to make a traditional-sounding black metal album, but write something that I can actually identify with,”

Hledáte-li nasypanou desku se vší blackovou dravostí, rozhodně nešlápnete vedle. Pohanské vlivy čerpá odjinud, přesto s neměnnou silou a intenzitou. Je to deska s jasným poselstvím, obdivuhodně kompaktní, přes svou zběsilost melodická a čitelná. V klipové The Spirit Returns předloží současnou formu ve všech aspektech. Byla by škoda tohle dílo minout.

Cover od Bathory na konci desky dává jasně znát, že na vzory se nezapomíná a tak to má být.