Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blanck Mass - World Eater

Blanck MassWorld Eater

Victimer20.5.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem dostupném
VERDIKT: Požíráme sami sebe a svět požírá nás, není to v pořádku a jednohlavý projekt Blanck Mass na to poukazuje. Elektronicky, vztekle a když chce být klidnější, tak s rozklepanou duší a trochou naděje.

Dnes budou po čase zase hrát prim elektronické moduly, beaty, samplíky a strojařina vůbec. Zkuste na chvíli zapomenout na kytary a bicí soupravu nechte i se stoličkou stát v koutě. Blanck Mass je projektem, za kterým stojí jistý Benjamin John Power, jinak člen dronujících elektromontérů Fuck Buttons, a World Eater je třetím albem tohoto do zvuků zahleděného blazínka. To jen tak pro stručný úvod. Na novince se střídá ryzí vztek a podráždění se svou klidnější tváří, jenž ovšem trpí jistým druhem psychické poruchy a na klidu moc nepřidá. Na druhou se stranu, dalo se to čekat. I minulost nese stopy drsnější povahy a divočiny v srdci, což poslech alba jako je Dumb Flesh jenom potvrzuje, byť v tišším módu. Mimochodem, tohle album považuji v rámci Blanck Mass za nejlepší.


World Eater je druhou nahrávkou vydanou pod dohledem Sacred Bones Records a plní funkci elektro nářezu, i když snad každý měl tu čest s daleko děsivějším mršením všech představ o klasické stavbě písně. Hlavním hnacím motorem alba je znepokojení nad dnešním stavem společnosti, což nejspíš znepokojuje každého citlivějšího jedince, který si občas přečte zprávy ze světa i domova, jež se z prapodivných důvodů nesou na vlně černé kroniky a celkové negativnosti vypovídající o nás samotných. Svět se požírá, protože jsme jeho součástí a nutíme jej k tomu. Ano, je to hrozné, radši na to nemyslet. Ve společnosti alba World Eater to jde však jen velmi těžko. Člověk má pořád pocit, že je něco špatně, adrenalin se mísí s globální nasraností, nervy cukají částmi obličeje, huba se křiví, vlasy padají a nehty se štěpí. Hudba ovšem funguje, a to je pro mne to nejpodstatnější.

 


Benjamin reaguje po svém, tedy ve znamení sonicky orientované muziky, která umí slušně zválcovat obličeje, ale pořád je v ní kousek lidskosti. Jako například v klipové Please, která si svá znepokojení vykládá po svém a nepotřebuje u toho nutně držet hlavu nepřítele pod hladinou. Však si dopřejte její nakřáplou křehkost sami. To předchozí Rhesus Negative je obrázkem divoké tváře alba a slitování je v jejím podání nečím, co nepatří mezi hlavní charakteristické rysy současnosti. Tlak nepovoluje, je soustavný, vnitřní neklid musí ven a musí to být znát. A taky je. Rat splňuje parametry jisté monstróznosti a dramatičnosti, neboť se zdá, že krysí pařátky pochodují v dobrovolně voleném rytmu a jejich ocasy švihají do vzduchu, snad aby pročísly vzájemnou nejistotu, která se albem nese. Není to nejistota skladatelská, ale ta globálně neutěšená. Kdo ví co s námi bude za pár let...


Pokud na World Eater uslyšíte hlas, jde pouze o záměrně zkreslené útržky a doplňky hudby jako takové, čili něco jako další nástroj. I když třeba ve zmiňované Please nebo v Silent Treatment je rozdíl patrný, neboť mám pocit, že kolem slyším tisíce různých hlasů a nakonec je to jen tichý nápěv, kdo mi šeptá do ouška. V obou případech. V druhé jmenované se ale i on nakonec slušně rozdovádí a náhle je tahle skladba tou nejzpěvnější na desce. Chóry kolem cítím všemi smysly, ale pořád nevěřím, že jde o skutečné vokály, ale o strojově náladové dogma v mojí hlavě a nemá smysl to nějak pitvat. Pokud jde ovšem o symbiózu chladné neživosti a lidského tepla, tak ta je v případě Silent Treatment přímo ukázková. Minnesota / Eas Fors / Naked ukazuje Benjamina jako cestovatele pustinou, je to vlastně takový sonický soundtrack s překrývanými vokály a spoustou zvuků, ať už jemných nebo filmově vážných. Líbí se mi i práce se zvukem, jeho záměrné topení a tlumení. Závěr patří loučení, roztáhlé Hive Mind a její velké atmosféře s hezky rozloženými nápěvy. Žádná apokalypsa a černá díra v našich myslích, ale poslední naděje věnovaná nám samotným. Třeba ji využijeme...

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/blanck%20mass%2017.jpg


Suma sumárum ano, tohle je dobrá volba jak strávit skoro padesát minut ve společnosti alba, jenž se pokouší definovat momentální úpadek společnosti. Benjamin a jeho aktuální album projektu Blanck Mass tu stojí před vámi a snaží se po svém popsat náš globální neduh. Jak se mu to daří, to nechám na každém z vás. V mém úhlu pohledu jde o slušnou porci poněkud roztěkané elektroniky, která ovšem má hubu na to, aby řekla co potřebuje a také tak činí. Zmiňované Dumb Flesh mám ale pořád o kousek výš.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

hyenik / 2.5.16 10:57

Těšil jsem se, ale na koncerte jsem si koupil CD Tales. Je víc etno, na Legacy se ta tuniská vyjímečnost zbytečně rozmělňuje jakousi indiferentni elektronikou (moderna? krok do evropy? no nevim). Deska je ale přístupnější, takže bude určitě úspěšná u širšího publika (strategicky zřejmě správný krok). Když jsem si pak pustil Hope (2007), tak jsem se musel usmívat kam až dnes došli od toho nekompromisního (a tím pádem skoro neposlouchatelného) protoprogu se 40 nesouvisejícími motivy v jednom songu. Zpěvák je velký sympaťák s perfektní pódiovou prezentací a celkově púsobili pohodově a příjemně.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky