Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O nějaké Blasart z Chile bych možná ani nezakopl, nebýt jejich spolupráce s tuzemským labelem Lavadome Productions. Hozna si vybírá kapely, které stojí za pozornost, a o kterých vím, že se mi budou určitě minimálně líbit. Veskrze se jedná o zdánlivě nenápadné tipy, ale při bližším ohledání vychází na povrch nevšední kvalita, nějaká jedinečnost. Většinou se jedná o kapely death metalové nebo s deathem spojené. Blasart víceméně z death metalu vychází, míchají do něj ovšem blackové koření, a nebojí se použít i odkazy stylů ostatních, jako jsou prvky doomu či thrashe.

Při zabrouzdání do minulosti, která je v případě Blasart takřka dvacetiletá, je zajímavé sledovat velkou cestu, kterou kapela za tu dobu urazila. První krůčky v podobě dlouhohrajícího debutu The Art of Blasphemy jsou výtečně divoké a chaotické. A zejména black metalové. Více do deathu ponořené EP Rebellion Abyss Chaos mě baví o hodně víc. Tam už je znát velký posun v kompoziční zdatnosti, a lépe se zde pracovalo se zvukem. Ovšem stále se jednalo o hluboký underground. Ovšem EP Depravatus má už profesionálnější produkci a také si kapela evidentně našla vlastní tvář. Respektive už ji nacházela.

Depravatus Christianis Sacris je počinem, o kterém se může mluvit jako o nahrávce vyspělé i divoké, neurvalé i hloubavě melodické. Blasart do svého vzteklého tyglíku vmíchali atmosféru s citem na silné momenty. Album začíná hloubavě, dlouhé rozjímání natahuje, aby se záhy vtělilo do nekompromisního nářezu, tedy do podstaty kapely. Temperament není krocený vůbec ničím. I ve zmíněných atmosférických melodiích je znát živočišná výbušnost. Rytmus nahrávky zdá se být zběsilý, vokály jsou efektně hnusácké. Ukřičené i hluboké, skřípavé. Zvuk alba je právě takový. Snese ta nejpřísnější měřítka. Je čitelný s velkým ohledem na dynamiku, zejména je však špinavý jak tulákův krk. Dobrým protipólem je produkci nádherná grafika s front coverem v čele. Pánové obal svěřili rumunské umělkyni Lucianě Nedelea, která má ve svém portfoliu nespočet prací. Např. mám moc rád její obálky zvláštním Veilburner. V bookletu se příjemně prolínají texty a veškeré informace s obrázky lyriku doplňující. Přední obal je pak pastvou pro oči. Motivem i prací s barevnou škálou.

Kvílivé sólové vyhrávky se klenou nad divokou rytmikou. Agrese je dominantou nahrávky, tou je ale i výbušnost, která může posluchače nalákaného vzdušným začátkem zastrašit. Depravatus Christianis Sacris je albem nemilosrdným. Melodie nejsou ucákané emocemi. Melodie pracují pro zvýšení extrémního prožitku antikřesťansky laděné lyriky. Kapela věru nepatří mezi křesťanské vyznavače. Z textů vyplývá, že jim ale nejde o duchovno či věřící. Jde jim o zkorumpovanost církve a jejich představitelů. Předpokládám, že v Chile to bude ještě větší divočina než v Evropě, kde je síla církve na ústupu. Každopádně se jedná o metalové muzikanty a ne politické aktivisty, takže se netřeba bát kázání. Tady se hlavně nadává a hrozí.

Blasart a jejich Depravatus Christianis Sacris vnímám jako vzteklé poselství vzdoru vůči většinové společnosti. Zároveň má v sobě upřímnou lásku k extrémnímu metalu, který umí podat s grácií i plivanci. Umí hrát, umí skládat i aranžovat, ale také fuckovat, liskat a křičet. Blasart nabízí dobré řemeslo bez ambicí hrát si na umění. Tohle je metal!