Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulé album „The Hierophant“ mne profackovalo dost zásadním způsobem a já už tehdy věděl, že pokud mají tihleti kucí polský zmiňovaný majstrštyk překonat, budou muset potit krev. Od té doby toho tahle kapela zažila opravdu hodně. Sedmipalec „Necrosophist“, desetipalcový split „Accession Of Fire“ s Erebus Enthroned a smutnou událostí byla mediálně známá autohavárie, při které přišli o basáka Ikaroze (mimochodem kdysi live kytarista našinců Hypnos).

Chlapi to ale nevzdali a jede se dál. Což je skvělá zpráva a ještě skvělejší je, že jsou tu s novinkou – tedy se třetím albem. Třetí album, třetí label – tentokrát megaaktivní Agonia Records. Už (zase) sofistikovaný obal napovídá, že se nebude jednat o bezhlavou rubanici a dá se očekávat stejně tak sofistikovaný black metal ála Blut Aus Nord, Deathspell Omega…tolik prvotní dojmy.

Pokud jste fanoušky rozmanitého black metalu…tedy „rozmanitého“ v rámci stylové škatulky, jste vítáni. Výtečný vokál, variabilní kytarové riffy a solidně řemeslné aranže – to je „Near Death Revelations“ v kostce. Mrazivé sypanice, atmosféričtější intermezza, působivé vokální kreace a stylový zvuk – to jsou společní jmenovatelé téměř všech sedmi kompozic. Ty jsou až na jednu relativně dlouhé (od sedmi do jedenácti minut), ale stopáž není na závadu. A propós, zvuk: chvílemi jsem si pekelně uvědomil, jak moc je vlastně celkový zvukový kabátek nahrávky určující a „směroplatný“. Když si některé pasáže zmiňovaného alba představím s lehce pozměněným ekvalizérem a jinak poměrově smíchané…snad by to ani nebyl černočerný black metal. Ale on samozřejmě je.

Album je to dobré…přesto nemohu vystřelit plný počet a strhat stupnici. Poslechu jsem věnoval opravdu dostatek času, stejně jako předchozím počinům, ale i přes nesporné kvality zůstal výsledek mírně za očekáváním.

Tvrdit, že Blaze Of Perdition nenatočili kvalitu a zůstali tak nějak uprostřed cesty by bylo nemístné. Album zní skvěle, přesto cítím lehký závan nedefinovatelného pocitu, že potenciál nebyl využit naplno. Citron nebyl zcela vymačkán. Omámen předchozím počinem, čekal jsem možná ještě krapítek víc. Ač si budu zdánlivě protiřečit, skladby jsou si čímsi podobné více, než bych si u dokonalé nahrávky představoval. Všechny jsou přesně tak rozmanité, až jsou si de facto podobné. Pomalu, rychle, rozložené akordy, rychle, konec. Ano, ano, je to ta nálada… Takže zažívám opravdu schizofrenní pocit a je mi stydno, že nemohu zdvihnout pravačkou paroháče a zařvat „joooo!“. Spíše bych to viděl na bezparoháčové „ale…..jo!“.