Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Runs Deep - Into The Void

Blood Runs DeepInto The Void

Bhut14.5.2014
Zdroj: CD (# BHR 020 / SAOL 142)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Materiál Into The Void lze shrnout jako naléhavý gothic / doom metal bez zbytečných kejklí a příkras v čistě hrubém rejstříku, u nějž se nikdo nevyhýbá ani pohledům zpět do historie žánru.

Rád vzpomínám na pražskou zastávku turné k poslední desce kapely A Pale Horse Named Death, na němž s sebou kapela vozila vskutku silného předskokana Blood Runs Deep, kterým letos vyšlo druhé album Into The Void.  O jejich jméno jsem před zmíněným koncertem nezavadil,  v čemž patrně nebudu sám, a tak si dáme pro začátek drobnou seznamku. Blood Runs Deep pochází ze Švýcarska a jejich vznik se datuje do roku 2003. Po několika personálních míchanicích došlo na natočení debutového alba These Thoughts About Suicide, které vyšlo v roce 2009. Na můj dotaz, jaká deska je lepší, bubeník kapely odpověděl stylem srovnávání alb, kdy o debutu hovořil o jako velice ponurém a chmurném materiálu, kdežto deska aktuální je prý více melodická a úderná, přičemž ten večer z ní logicky hráli nejvíce.

 

Album má deset skladeb a krátce přes šedesát minut hrací doby. Během tohoto času se kapela nikterak nevzdaluje tempu ani výrazu, které jednotlivé skladby nabízejí. Mohli bychom vyslovit poznámku, že jsou střižené podle jedné šablony a svým způsobem bychom měli pravdu, ovšem nesmíme opomenout výrazné melodie a velice intenzivní pasáže. Právě ta naléhavost je zcela stěžejní prvek, který dokonale umocňuje každou píseň. Silně emotivní náplň a příjemně melancholické struktury skladeb notně připomínají časy dávné, kdy svět plesal nad krásou a sílou tvorby Paradise Lost a jejich alb Shades a Icon. Ostatně odkaz na nejen tyto velikány je z desky notně citelný.

 

Po celou hrací dobu máte totiž pocit, že vám ta muzika sakra něco připomíná. To jméno máte na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout. Nakonec člověku stejně dojde, že takové myšlenky jsou zbytečné a rozhodně lepší je se naplno ponořit do tónů a melodií téhle nahrávky. Nemělo by totiž smyslu tvrdit, že tahle deska nemá svou sílu a že se z přehrávače se vyndavá lehko. Ono ani tak nejde o pocit velkého vytržení z převratné nahrávky jako spíš o tu báječně vzrušivou atmosféru, kterou deska plnými doušky nabízí. Stačí jen brát, není to žádná hra na schovávanou. Vše je servírované přímo a bez překvapení.

 

 

Možná by se ještě slušelo vyzdvihnout barvu vokálu mistra Stefana Vida. Jeho poloha je postavena na hrubém zpěvném projevu s ležérním frázováním. Jisté momenty lze zcela s určitostí připodobnit k Vincentu Furnierovi alias Alice Cooperovi, který takové polohy předvádí například ve skladbě Lost In America nebo House Of Fire. Takový výraz dává hudbě na slušivé gradaci a sedí k ní více než parádně.

 

Materiál Into The Void lze tedy shrnout jako naléhavý gothic / doom metal bez zbytečných kejklí a příkras v čistě hrubém rejstříku, kdy se nikdo nevyhýbá ani pohledům zpět do historie žánru. Žádné dobývání milníků a strmých vrcholů, nýbrž přirozený průběh a báječné rozpoložení. Nahrávka jako dělaná pro přemítání o čemkoliv, se sklinkou v ruce a za vkrádajícího se soumraku. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky